Čekala sem, že mě vánoce semelou všude. Doma sem musela věšet vánoční řetězy, chystat stromeček, malovat vánoční dekorace, balit dárky... děs. Venku to zuřilo ostopéro, za barákem u hospody tekly do kanálu proudy krve ze zabitých kaprů. Vystavený kapří hlavy lapaly po dechu. Důchodci plenili Alberta. Davy dárkuchtivých lidí běhaly po ulicích. Zavazely. Všude byl děs běs namačkaný do blátivé břečky.
Ale v práci né. Tam byla oáza vánočního klidu. Nikdo vánoce neřešil. Nikdo nehysterčil s vánočníma úklidama, ani s tím, že má jenom deset druhů cukroví. Tam se hysterčilo s úplně jinýma věcma.
Jedno ráno Veruna vypískla: „Za rok nastane konec světa, všichni tady umřeme, já se bojím! Tohle je náš poslední prosinec, užite si to.”
Lidi v druhé řadě se zvedli, aby na nás viděli, a mohli se pustit do diskuze. Mohlo se to rozjet naplno.
„Já sem slyšel, že se celá země zmagnetizuje a vyhodí to všechnu elektroniku.” Řekl Mladej.
„Pak tady ty internety prodáváme zbytečně.” Řekl Honza.
„Všichni tady chcípneme!” Smála sem se.
„Viděla sem film Nostradamus.” Řekla Evka. „Není to jistý. Prý nastane nový věk. Ale jestli to bude s lidma, kdoví.”
„Pamatujete si na rok 2000?” Řekla sem. „Panovala ta stejná hysterie. A stalo se úplný hovno.”
„Ale proč by to ti lidi říkali? Kdyby to nebyla pravda.” Rozhazovala Verunka rozčíleně rukama.
Smála sem se jak už dlouho ne.
„Já sem viděl dokument o tom, jak lidi hrozně devastujou planetu, jo...” Řekl Šváb. Šváb když něco řekne, je jasný, že nastane velký moudro. „A normálně, my to tady ničíme. Třeba tam bylo, kolik je potřeba kukuřice, aby se najedly krávy. A kolik je potřeba vody. A toto všechno pleníme, aby se najedla kráva, kterou pak sníme.”
„Týý vole, Šváb objevil potravní řetězec.” Smála sem se eště víc. „Krávy žerou kukuřicu, jo?"
„Si blbá.” Ťukal si na čelo. „Ty vůbec nevíš, že tady drancujeme planetu!”
„Prej nás zachrání mimozemšťani.” Řekla Lůca.
„Prej ne, říkali.” Řekla Evka.
„Už je to jistý, jo? Nepřiletí teda...” Shrnul to Mladej.
„Mimozemšťani zachraňujou akorát vrabce, říkal Aštar Šeran.” Smála sem se dál.
„Však počkej Janičko.” Řekla Verča. „Ty se směješ, ale až to příde, tak si na mě vzpomeneš.”
Narvala sem si pusu vánočníma želatinovýma zvonkama.
„Já se bojím, že nastane hladomor.” Řekl Šváb a pro jistotu si rychle vytáhl hroudu másla, kterou natřel na chleba.
„A krávy nás začnou žrat místo kukuřice.” Řekla Milá. „A tebe, Švábe, zežerou jako prvního.”
„A pak tě vyserou.” Řekl Veruna. „Ale mě by teda zajímalo, když to není pravda, proč se o tom furt tak mluví. Točí se filmy, píše se o tom.”
„Protože aby se na tom vydělalo.” Řekla sem s plnou pusou. „Strašej se tím hloupí lidi.”
„Jo, Jani...” Podívala se na mě Verča. „Já vím, že si myslíš, že su hloupá. No nééé... nedělej. Vím, že si to myslíš.”
Málem mě zaskočil jablečnej zvonek. „Kecy.” Řekla sem nakonec. To sem tomu zase dala.

V pátek, před vánocema, mi hráblo doopravdy. Už zase mi hrozil vyhazov. Nedokázala sem s tím nic dělat, nedokázala sem to ani spravit, zdálo se, že je všechno proti mně. Rozkaz zněl jasně. Pět prodejů, nebo deš. Ale mně se nedařilo ani trochu. Neumím teda prodávat, ale většinou mám štěstí. A teď, štěstí bylo v prdeli. Začla sem se teda snažit. Ale čím víc sem se snažila, tím to bylo horší. Odpoledne mi ještě podrazil nohy jakýsi nahodnocený nekvalitní hovor. Navíc sem dostala hafo pokut. Začla sem se smát. Smála sem se té marnosti, a nemohla sem přestat. Nazvala sem nás s Verunou „príma dvojka slídilů” a skládala sem o tom rapový songy. Zpívala sem slovenskou hymnu. Verunu sem otravovala při hovorech hláškama „nad tatrou sa blýska, a ty děláš jak kdyby se nechumelilo!” následně sem se tomu sama smála. Protože mi hrozilo, že si pudu stoupnout do fronty na poštu kvůli vzvednutí balíku, předváděla sem, jak se s brokovnicí o vánocích chodí na poštu vyzvedávat balík, nasadila sem si k tomu kapucu a šátek palestina. Řvala sem na jakože poštovní úřednici: „Tohle je přepadení, nedělám si prdel! Nedělej žádný pičoviny. Dej ty ruky nahoru, a nic nemačkej, ty děvko, vidím tě! A teď mi vydej balík. Friško, ať to lítá, a nesnaž se se mnou vyjebat. Ty, tlustoprde vzadu, nesnaž se mě předběhnout, mám tě na mušce!"
Švábovi a Kubovi sem řekla, že sou Rod a Tod. Švábovi sem řekla, že mu dám kilo, když v minutě ticha za prezidenta zazpívá u recepce Everybody. Sama sem se ticha odmítla účastnit. Nicméně, byla to zajímavá zkušenost. Nikdy sem u nás nezažila ticho. To se tam prostě nevyskytuje. Až teď. Mluvila sem sama, řešila sem ňáký faktury, a připadalo mi, že každý moje slovo se zařezává do těch truchlivě stojících lidí. Pak sem šla kouřit, a sama sem se tam smála, říkala sem si, ty jo, mně už asi hráblo doopravdy. A bylo mně to jedno. Mně je v poslední době všecko ňák jedno.
Cestou do kuchyňky sem viděla operátorku, která seděla, poslouchala jak na ni někdo z telefonu řve, čuměla do zdi, a po tváři jí tekly slzy jak hrachy. To je taky dobrý stádium, říkala sem si. Takový to začátečnický. Sweet memories.

Před vánocema mi dala mamka flašku Ballantinky. Zaradovala sem se, že takle snad ty vánoce přežiju. Večer před vánocema sem si nalila whisku, poslouchala sem Sinatru, a připadala sem si nejosamělejší na celým světě. Věděla sem, že Silvestra strávím sama. Donutilo mě to přemýšlet. Rekapitulovat celej rok. Dívat se za sebe není moc dobrý, ale jak se vyvíjí ten novej, to je eště daleko horší.

V úterý sme v práci vymysleli, že pudem na pivo. Teda, jakože pudu já s Kačkou. Anička byla u babičky na vánočních prázdninách a já sem neměla co dělat. Ve čtyry sme teda vyply telefony, vzaly sme sebou Boxera, a vydali sme se k Námořníkovi. Za chvilku za nama došla ještě kontrolórka Andula. „Sem slyšela, že se tady bude dneska chlastat, a já nemám co dělat.” Gut. Hned zkraje sme si řekli obligátní větu „Nebudem moc chlastat, zítra dem do práce.” A mohlo to začít. Dali sme si škopky, dvanáctky. S Andulou sme se docela dobře bavili, tím spíš, že sem se s ní vlastně nikdy nebavila. Říkala sem si, že musím chodit víc mezi lidi v práci, a třeba s nima mluvit, nebo tak něco. Jenomže to já si říkám dycky, a pak stejně akorát tak čumím z okna na vrány.
O pár piv později přišel Taťka s Psycholožkou. Museli sme se zmáčknout u našeho stolečku metr krát metr, takže sem skončila namáčknutá na Boxerovi. Což teda nevadilo. Psycholožka podle očekávání rozvalila téma o politice, s kterým zaútočila na ubohou Kačku. Psycholožka je jedinej člověk, kterýho znám, kterýho zajímá politika. Pak sme mluvili o práci.
„Jako počkejte, jak se menuje ten kluk od vás, jak tak hrozně pije?” Chtěla vědět.
Podívali sme se všichni na sebe a dali sme se do smíchu. „To sou všichni.” Řekl Taťka.
„No dobře, no... já sem myslela toho, co nedošel do práce, protože byl na záchytce.”
„Pamatujete na Fošnu?” Zeptala sem se. „To byl ten nejhorší ožralec, co u nás dělal. Ten byl divnej.”
„A proč s vama nikdy nechodil pít?” Ptala se Psycholožka.
„On pil sám. Nechtěl s nama chodit. Jezdil si na ty svý čundry, nebo co.” Řekl Taťka.
„Von sebou vozil ten... ešus.” Řekla sem znechuceně. „Vůbec se s náma nebavil, byl prostě takovej divnej, spal venku v těch větvích, nebo co....”
„On si z těch větví stavěl obydlí v lese, ne? Něco takovýho říkal.” Řekl Taťka. „A když došel do práce, byl nadranej jak prase. Táhlo to z něho, až hrůza.”
„A nenapadlo vás, třeba, že tak pije, protože je osamělý?” Zeptala se psychologicky Psycholožka.
„Ale co je nám do toho.” Řekla sem. Boxer mi pod stolem významně kopal do nohy, jakože jaká je to prdel.
„No né počkej, byl to tvůj kolega, to by ti nemělo být jedno. Třeba byl nešťastný, protože ste ho nechtěli vzít mezi sebe.” Pokračovala. To už sme se s Boxerem docela obstojně smáli.
„On sebou vozil ešus!" Vyjádřila sem celkej jasně tu hrůzu a tím to bylo skončený.
„Jo, dyť on byl úplně mimo.” Řekl Taťka. „Každej to má takový, jaký si zaslouží, víš? My tady nemáme čas litovat lidi, kteří si to poserou, na to prostě není čas.”
„To je ale strašně zlý, teď mě děsíš.” Řekla na to. „Kdybych pracovala pod tebou, bral bys mě taky jenom jako šachovou figurku? Jako panáčka.... jako číslo?”
„Tak hlavně, ty bys pode mnou nikdy nedělala.” Řekl jí na to. „Na to já nemám nervy."
„Próč?” Bylo slyšet dotčení. „Dyť já bych ti dělala prodeje. Né jak někteří, kteří na to kašlou.” Podívala se na mě vyčítavě.
To už sme se s Boxerem řezali hrozným způsobem.
A pak přišlo na řadu oblíbené téma apokalypsy. „Já si myslím, že příde série katastrofických událostí.” Řekla Psycholožka.
„Tak se na to napijem.” Řekl Boxer, a ťukli sme si.
„No né, to se nesměj.” Pokárala nás. „Říkali to v telce. Třeba když bouchne sopka na Santorini-”
„Až bouchne sopka, tak se na to napijem.” Ťukla sem si s Boxerem podruhý. „A vůbec, co je nám po ňákých Filipínách.”
„Prej Filipínách!!!” Chytala se dramaticky za hlavu. „Santorini je v Řecku!”
„To sem řekla schválně.” Vysmrkala sem se. Posraná rýma. „Stejně je to jedno. Za rok to do nás napere meteorit, nebo se tady znovu narodí dinosauři, a bude pokoj. My si tady eště předtím s Andulou ošaháme pěkný kluky, že, a pak asta lavista, bejbe.”
Pravda. O pár okamžiků dál už sem ošahávala Boxera.
Pak dorazil ještě Rybář s Evkou. Nevím, o čem sme mluvili, ale o něčem určitě. A já sem se všemu smála.
V jednu sem jela dom. Rozhodla sem se projít do města, a ujel mně rozjezd. Celou hodinu sem chodila po městě, než mi jel další. Paráda.
Rybář s Evkou došli do práce v hrozným stavu. Vypadli odtama v sedum ráno. Eva se netrefila do vchodu. Stála před bankou, a volala Kifovi, ať jí příde otevřít, že jim před domem narostly mříže. Funny.

No a pak si v práci někdo poslechl hovor Verči, kde bylo slyšet, jak přepadávám poštu. Posadili nás na trestnou lavici a pustili to. Zákazník byl pobouřen, Veruna se smála, a vzadu bylo slyšet mě „nedělej žádný pičoviny...”. Hustý. Pěkně si nás podali. Domlouvali, vychovávali, vyčítali. Dlouho. Kif nejvíc. Připadala sem si jak malej smrad. Mám se chovat dospěle. Už konečně. A kdyby to bylo na něm, tak mě dávno vyhodí. Stejně se to stane, tak co. V tenhle moment už sem to měla spočítaný. Taky sem se dozvěděla, že všecko dělám blbě, od samýho začátku, a su úplně nanic. Já bych vlastně ve finále měla být ráda, že nemusím zaměstnavateli platit za to, že tam můžu být. Taťka řekl, že se mám celkově zklidnit, přestat řešit kraviny a začít se věnovat práci. Nebo si můžu jít křičet ven a můžu u toho sbírat kamínky, řekl. Snažila sem se vypadat uvědoměle, ale celou dobu sem měla na čele kusy žvýkačky, protože sem si tam předtím lepila diamant a dělala sem, že su princezna ze Sandonorika.
Pak sem musela ještě za Rybářem. Zeptal se, jestli se za sebe stydím. Řekla sem, že ano, a odteď budu lepší člověk.
Hej, jako, už na tom pracuju pár let. Ale sakra, prosinec byl fakt blbý období. Cítila sem se tak blbě, že spráskanej pes byl oproti mně sebevědomej frajer. Hlavně proto, že sem věděla, že to mám spočítaný. Jak po vás dou, tak po vás prostě dou, a to je definitivní konec.
Šla sem za Boxerem. „Prej tě vyhodí.” Řekl.
„Hej, jako jo.” Řekla sem já. A šla sem si pomalu balit kuffšík, jak by řekla Anička.

V pátek sem se sešla s Laurou. Neviděly sme se věky, a jako myslela sem, že už se ani nikdy neuvidíme. Zašly sme do středověké krčmy na pivo s medovinou. Nedařilo se mi opít. Dole ve sklepení byly kaluže vody, všude to kapalo, bylo tam vlhko a smrad, a je fajn, že z toho někdo udělal jakože středověkou hospodu, protože nic jinýho si to prostředí nezaslouží. Nad nama bylo přibitý kopyto z kozy. Byla sem nachlazená jak čolek. Hlasivky v háji. Nemohla sem moc křičet, což mě sralo, protože si pak připadám moc tichá a nevím, jestli vůbec ještě existuju. Laura mi oznámila, jenom tak, mezi řečí, jakoby se nechumelilo, že se bude vdávat. Dojalo mě to. Ji ne. Nechce mluvit ani o šatech, ani o obřadu, ani o ničem. Vdává se z lásky a kvůli rozumu. A řekla, že chce, abych jí šla za svědka, a mě to dojalo znova. Chtěla sem brečet, ale zmohla sem se jenom na to, že sem si stříkla kapky do nosu, a pak sem se vysmrkala. Myslím si, že je dobře, že je s Víťou. Protože on je ten pravej. Hledala ho celou dobu. Já nenajdu nikdy nikoho takovýho, kdo by ke mně sednul. Nikdo takovej není.
Večer sem si pustila film Sid a Nancy. Teda, takovej doják. To mě ještě dorazilo.

V sobotu sem šla do práce na sedmou. Nikde nikdo. V kutlíkách tma. Smutno. A pak přišla Šárka. Šárka je fajn. Kontrolórka. Přišla mě kontrolovat. Řekla, že nespala celou noc, a že má na krku cucflek. Já sem řekla, že su zdeptaná z filmu Sid a Nancy. S Šárkou se o tom dalo mluvit, protože je taky pankáč. Víte, tričko Ramones a tak.
„Seš z toho taková zdeptaná? Vážně? Z filmu?”
„Jo, no. Já sem to poprvý viděla, když mně bylo... pfe... asi šestnáct. Si asi pudu koupit bagetu... No, a v tý době, sem si říkala, že bych chtěla taky někoho takovýho. Víš, zábavnýho. Někoho, kdo bude úplně stejnej, budem dělat takový ty šílený věci. A všechny pošlem do prdele. To byla moje první a poslední romantická představa toho, jak by měl vypadat vztah.”
„A on nepřišel? Nikdy? Nikdo?”
„Nevím. Ježišmaria, já se tak nudím.” Přiznala sem. „Žádnej odvaz. Všichni sou tak zkurveně vážní. Mě to fakt neba.”
„Sid Nancy zabil."
„No. Ale bavili se, nebo ne?"
Měla bych dělat městský parkur, nebo natáčet jackass, doprovázet rockovou hvězdu, hrát pokra, nebo demolovat hotelový pokoje. Jezdit v autě a furt troubit, věšet se za nohy za madla v šalině. Trpím nevytřískanou energií, no. A nemám parťáka. Teda, kromě Veruny. A s tím je teď taky utrum. Ale dřív se to dělo, takový věci. Když mně bylo dvacet, třeba. Brala sem si sebou ven dětskou pistolku. Střílela sem po lidech. Eda to pak vylepšil, a střílel po lidech opravdickou vzduchovkou. Všude sme stříkali sprejama. Jednou sme udělali na billboard nápis „VŠECHNY VÁS NENÁVIDÍME A TEĎ UŽ TO VÍTE”. Ten tam vydržel několik měsíců. Pak to přelepili. Plácali sme v hospodě u baru lidi po zadku a čekali sme, až nás někdo zmlátí. Chodili sme za Kačenou do sexshopu, a nutili sme u vchodu lidi, aby pozdravili „páč jinak vám dá tady Eďák koňara.” Dlouho tam nedělala, to je fakt. Pak sem taky Edu donutila, aby se převlíkl do ženských šatů. Vzal si paruku, a podpatky, a šli sme do baru, kde sem tvrdila, že je moje hluchoněmá kamarádka. Byla to děsná sranda.
Tohle přesně mi chybí. Celkově mě lidi hrozně nudí.

Na extempóre s přepadením pošty se začlo nabalovat děsně moc věcí. A to sem ještě předtím tvrdila, že su šedá díra v systému, že si mě v práci nikdo moc nevšímá, což je fajn. Dobře mně tak. Od té doby mně prodeje nešly už vůbec. Jakože ke mně žádnej prodej sám nepřišel, což se dřív dělo třeba. Cokoliv sem řekla nebo udělala, bylo špatně. Taťka mě nenáviděl a přestal se mnou mluvit. S Verunou sme dostaly zákaz sedět vedle sebe, za sebou, nebo jakkoliv se rozmístit tak, abysme se sebou přišly do kontaktu.
Seděla sem teda u okna, sama, hrozně sem se nudila, a učila se leteckou abecedu. A zákoši furt mleli to svoje „ale to není možný, já sem to platil... vy ste banda darebáků... slečno, od čeho tam vůbec ste... no, pomoct mi můžete, ale byl by zázrak, kdyby se to stalo..." Pičové. Foxtrot Uniform Charlie Kilo.
Do toho mi spolubydla oznámila, že se koncem ledna stěhuje, to znamenalo hledat novou spolubydlící, což mě zatěžovalo strašně. Nemám ráda změny. Ani trochu. Smiřovala sem se s tím, že přídu o práci, a abych přežila, spolubydly budu muset mít dvě. Mám z toho strach jak čert z kříže.
Z Aničky hodné holčičky se stalo monstrum. Z družiny sem pravidelně vyzvedávala zabahněnýho bláťáka. Měla bláto na hlavě, na bundě, prostě všude. Několik dní za sebou. Už sem nevěděla, co s ní. Ztratila čip na obědy, a několik dní neobědvala, než sem to náhodou zjistila. Pak přišla s monoklem pod okem, že se porvala s kamarádem. Snažila sem se moralizovat, že „takle se velká holka nechová” ale připadala sem si jako blbec. Začla lhat a ztrácet věci do školy. Zapírala domácí úkoly. Všemu se smála, a všechno jí bylo jedno. Myslela sem, že si píchnu ňáký drogy a vystřízlivím, až vychodí základku. Veškerý domlouvání, vysvětlování a vztekání bylo jak hrách na stěnu házet.

Potřebovala sem mluvit s Ondrášem, jenomže sme se furt nemohli zkoordinovat, abysme se sešli. Buď on neměl hlídání pro děcka, nebo sem neměla hlídání já, nebo někdo z nás byl nemocnej, nebo volal ve všední den, kdy sem absolutně neměla čas, nebo náladu.
Napsala sem Filipovi, že přeju šťastnej novej rok. A druhej den mi odepsal Petr, že byl u Filipa na obědě, mluvili spolu, následkem čehož mi přeje hodně síly a trpělivosti.
Ve čtvrtek sem přišla do práce, udělala sem si kafe, a řekla sem si, že v pátek předám Aničku Hugovi, a na víkend někam odjedu. Jedno kam. Do ňákýho penzionu, kde budu úplně sama, a aspoň na dva dny to tady nechám všechno ležet, všechno a všechny. Líbila se mi představa, že budu v ňákým pokoji, kde bude totální klid, nikdo na mě nebude mluvit, a když budu chtít, vyjdu si ven, a tam na mě taky nikdo nebude mluvit. Sral mě dokonce i můj byt, sraly mě sklinky, co cinkaly, sral mě kbelík s lepidlem na tapety, kterej už dva týdny nemůžu zlikvidovat, sralo mě úplně všecko.
Další den si Veruna sedla vedle mě, s tím, že tam prostě sedět bude, my se prostě neopustíme, zákaz nezákaz. Snažily sme se na sebe nemluvit. Jenomže Verunka to vydržela jenom do oběda. Pak se na mě podívala: „Mluvíš? Ne? Hele, jak se na borcovi pozná, že má velký péro?"
„Když takhle roztáhne prsty, je to délka od palce ke konci prostředníčku.”
„Fakt? Hehééé, pome na to.”
Stouply sme si, abysme viděly na druhou řadu. „Hůlo, roztáhni prsty. Takle.”
Hůla to udělal. „Pchachááá, tak Hůla ne, ty vole.” Smála se Veruna.
„A teď Honza.” Řekla sem. „Honzo, udělej takle.”
Smály sme se jak protržený. „Co to jako zase má být?” Zeptal se Mladej.
„Ale prosimtě, oni zase určitě měří.” Zakroutil hlavou pohoršeně Karel.

No a pak přišel Taťka, řekl, že takle né, ať si seberu věci, opustím místo u okna a vypadnu do třetí řady. Přesadil mě tak za Vincem a Votrubou. Dělali sme Flašinet Beatbox.

V pátek sem si už balila tašku, a chystala sem se odjet do Rosic. Nikdy sem tam nebyla, ale byly tam lesy, pravděpodobně i klid, a noc v penzionu stála tři kila. Nebylo nad čím dumat. Ale pak psal Ondráš, že se sejdem v baru, a já sem s ním potřebovala mluvit, takže sem odjezd odložila na ráno. Původně sem se domluvila ještě s Petrem, ale ten nakonec musel udělat v práci noční, a tak sem slíbila, že se opiju za něho.
Sešli sme se v baru u tety. Měli sme tam nachystaný dvě flašky šáňa. Což mi nezabránilo dat si ještě pivo, a za Petra dva panáky whisky, který mně koupili dva týpci od automatů. Pak tam byl ještě ňákej řízek, co na mě furt mrkal, nakonec vstal, přišel mně políbit ruku, a zase si sedl ke svýmu pivu. To byla celá posádka baru.
Vykládala sem Ondrášovi všecko, co se stalo. Do toho mi psala Sima, že je s Honzou ve městě, ať dojdu. Slíbila sem, že jo. Vyprávění skončilo ve dvě ráno. Šli sme na rozjezd. Na zastávce sem mlela o tom, jak sem tááámhle na tu zahrádku chodila s kočárkem, když byla Anička malá. Ona dycky venku usla, a já sem tam snědla tatarák, vypila malý pivo, a pak sem tam u kafe seděla celý odpoledne a pozorovala lidi. Ty vole, já sem musela mít času tři prdele.
Nasedli sme do ňákýho autobusu. Ondráš mě držel kolem ramen, a já sem rozumovala, že autobus jede do Lelekovic, a že mám boží nápad, jedem tam. Nebuď srab. Jenomže se to nepovedlo, protože Ondráš tvrdil, že má hlad, a že je zima, a rozhodně nebudem ve dvě ráno běhat po polích v Lelekovicích. Nemohla sem pochopit, proč ne. Takže sme se rozloučili na nádru, a místo běhání po polích sem sebou srabácky práskla do postele.
Druhej den mně nebylo nic moc, a tak sem se vykašlala na ty Rosice. Zajela sem do Olympie koupit si mobil, ale když sem ho měla v ruce, usoudila sem, že je to bakelitová sračka, urazila sem se na všechno, a nekoupila sem nic.

V pondělí sem dostala v práci vytýkač. To je běžný vyhazovací postup. Dva týdny sem neměla prodeje, což byl důvod k tomu, aby na mě pouštěli hrůzu. Cítila sem se, jako bych to byla já, kdo vybuchl Fukušimu, jako bych já svrhla bombu na Hirošimu, jako bych já udělala hladomor v Africe. Jo, sebralo mě to a jo, brečela sem na personálním jako malej jarda. Víte, já brečím dycky když mě vyhazujou. Bylo to celý ponižující a hloupý. Na týden mi nastavili prodejní plán, kterej sem nemohla splnit, a když ho nesplním, tak čágo, a jakás byla. Děcka mi chtěli pomoct, dali mi svoje prodeje, vytřeš jim zrak a splníš to nesplnitelný. Ale já sem to odpískala. Pochopila sem, že tady hra končí. A to je celý příběh. Game over. Jenom tak, z ničeho nic, čaj rum bum.

Brečela sem průběžně dva dny a dvě noci. A pak sem zašla za bráchou do práce, a viděla sem, že existují práce, kde sou lidi vklidu. Neběhají, nekřičí, mluví vklidu... dokonce se ani nemusí ptat na dovolení, když dou na záchod. A mají erární vodu, a třeba smějí i jíst. Páni. Byla to zvláštní zkušenost. Protože já nic jinýho než hukot neznám. Brácha mě uklidnil. Bála sem se, hrozně. Protože většinou vidím do budoucna, vím co zhruba bude. Ale pak sou třeba situace, kdy nevidím vůbec nic, mám před sebou mlžnou stěnu, a bojím se jí. Ale brácha ne, on v nejkritičtější chvíli vidí ty dobrý věci. Rozbrečela sem se mu v autě. Kvílela sem, jak su na hovno, a brácha na to řekl „Hovno!” A bylo. „Dyť tys byla tři roky na prodejní lince, vůbec neumíš prodávat, měli tě vyhodit hned druhej měsíc, ale tys jim tři roky unikala, víš co to je vůbec za kousek? Ty seš mistr kamufláže!”
„Úplnej Frank Abagnale.” Smála sem se. Fakt, tomuhle se prostě musím smát. Proplula sem systémem tak krutě sledovaným, že vůbec nechápu.

Rozhodla sem se, že už nikdy nechci mít nic společnýho s prodejem. Už nikdy se nenechám ponižovat proto, že neumím být prodejce. Neumím poslouchat lidi, a jejich argumenty sou mně prostě u prdele, tak to je. Nechci, aby moje hodnota byla posuzovaná podle toho, jestli něco prodám. Protože sem byla dobrá na lince, byla sem dobrá ať si říká kdo chce co chce, protože sem vyzvedala tolik hovorů, že se nikomu ani nezdálo. Poslouchala sem lidskou blbost tři roky. Sralo mě to, až sem z toho lezla pod stůl. Ale chodila sem do práce ráda, každej den, protože sem měla ráda ty lidi, co se mnou dělali. Opravdově. Byla to jedna z mála opravdových věcí v mým životě. Je to pryč, ale já du dál. Prostě proto, že musím.
Začátek roku je velký zlom, změnilo se v podstatě všechno. Připadá mi to, jakože se daly do šejkru všechny věci, a lidi, kteří sou v mým životě stálí, zatřepalo se to, a něco nepřežilo, něco se ztratilo, něco se změnilo v pěnu, ale ve finále, když se praští s hrnkem, vypadne to co zbylo. A není to málo.

V sobotu večer sem čekala na Ondráše, až se vrátí z Vídně a pudem někam do města. Psal, že dojede někdy v deset nebo v jedenáct, a pak common. Jenomže mně se nechtělo čekat tak dlouho, a tak sem se domluvila s Puštíkem. Myslela sem si, že mě zase pošle do háje, ale tentokrát se to nestalo. Takže sme se sešli v devět na nádru. Skoro sem ho nepoznala, byl úplně jinej. Né že by mu to neslušelo, ale přišel někdo úplně ... dark. No neva. Koupili sme šáňo, stáli sme pod hodinama, pili a povídali. Mluvila sem o tom, jak sme s holkama zdrhaly vrahům, a někde mezi tím mě napadlo, že už to není on. Puštík. Je potřeba opustit soví přezdívku, nesedí. On byl dycky taková sovička. Takovej ten hodnej, usměvavej kluk. Takovej ten, co na chatě usne v autě a ráno se směje, že se vzbudil bolestí a zimou, a na čele má otisk volantu. Tak sem ho poznala. Seděl na pohovce zamotanej do deky, a vypadal jak sovička. Uvařila sem mu kafe a šli sme zkoumat, jak mohl v noci přeštípat ostnatej drát. To bylo před dvouma rokama.
„Proč se ňák normálně neoblečeš?” Kroutil nade mnou hlavou když sem dopovídala story s vrahama. „Si vemeš takovou bundičku. Co budeš dělat, až pudem na hradby?”
„My pudem na hradby? Neblbni, je zima.”
„Není zima, když se umíš oblíct. Deme.”
Sotva sme vyrazili, dohonil nás Lukin. Kterej měl půl hodiny zpoždění. „Áááá, mistr světa v páce!” Smála sem se. „Co dělá ruka?"
Došli sme na hradby a utábořili se tam. Nikdo tam nebyl. Protože taky kdo by tam co v takové zimě dělal, žejo. Neměla sem ani rukavice, ani šátek, kterej běžně nosím, vyrazila sem si jak na pláž. Hlavně, že sem měla pilotskou bundu Surplus, která je fakt na hovno, zato stála spoustu peněz. „Kdy se vrátíš do práce?” Zeptala sem se Lukina.
„Nikdy. Vyhodili mě.” Řekl mi na to. „Ty to nevíš?"
„Hm, nevím." Vrazila sem ruce do kapes.
„Mně to neva." Trhl ramenem. „Dodělám si teď školu. Je to tak dobře."
„To, že mě odtama vyhodili, je ta nejlepší věc, která se mně mohla stát.” Řekl Petr. „Teď mám bezvadnou práci. Skvělý lidi a tolik peněz, že se vám o tom ani nezdálo.”
„No, to su celá šťastná, že su na tom zase nejhůř.” Řekla sem.
„Ale nejseš na tom nejhůř.” Řekl Petr. „Ty tam přece miluješ ty lidi, ne? Máš je ráda, proto se tam furt držíš.”
„Jo, no...” Kopla sem do šutru. „...víš jak sem ti nadávala, žes mi dal pokutu za ring, jednou, jak sem se s tebou nebavila... tak teď dostávám každej den průměrně dvě pokuty. Po stovkách.”
„No, a vidíš, jak ste mě neměli rádi."
„Ale hovno, cotomeleš. Já sem tě měla dycky ráda."
„Byl sem v bordelu.” Řekl Lukin. „Teda, náhodou sem se tam dostal.” Dramaticky se odmlčel.
„No a dál?” Smáli sme se.
„Nic. Prostě taková akce. Všechno bylo zaplacený. Vzali nás tam, a řekli: máte zadara pití, a sex.”
Zírali sme na něho. Petr mi podal flašku.
„No tak sem si dal pivo. V dolním patře byly kurvy. Ani sem tam nešel.” Pokračoval.
„Jako proč?” Valil na něho Petr oči. „Seš blbej nebo co.”
„Prosimtě nech ho být.” Vrátila sem mu flašku. „Co ty tady vykládáš. Už tě vidím, zrovna tebe, jak si deš vrznout s kurvou.”
„Šel bych se tam ale podívat.”
„No, to možná. Mihnul by ses ve dveřích, udělal bys takový to hehe, otočil by ses a šel by sis pro pivo.”
„Jasně. Ty zas úplně přesně víš, co bych já udělal.”
„Jo, vím.” Vylovila sem z kabelky cígo.
Pak sme se bavili o různých věcech, o pařbách, co sme zažili, bylo to fajn. Smáli sme se, pili sme šáňo, ani mně nebyla zima. Lukin se chtěl furt někam přesunout, ale nám se nechtělo, bylo tam dobře. Nicméně sme to dopili, a šli sme přes město do novýho koktejl baru. Petr vykládal, jak se kdesi málem porval a já sem na to řekla: „No právě. Málem. Ty se nikdy neporveš.”
„Proč ne?”
„Nevím. Nejseš takovej. Nikdy se nebudeš rvát.” Trhla sem ramenem.
„Ty zas všechno víš. Víš co, přestaň už mě srat s takovýma kecama.”
Úplně mě to zastavilo. „Co? Srat s kecama?” Zírala sem. „Jak to se mnou mluvíš? Co se s tebou stalo? Srat s kecama? To jako: Přestaň do mě jebat, děvko. Nebo: Drž hubu ty čubko. Ježiši, Petře!”
„No dobře, trochu sem to... přehnal. Ale sakra- ale nic...”
„Vyfotíme se u stromečku?” Tahala sem foťák. „Prosím. Prosím.”
Město bylo celý vánoční, svítilo, tak sme se vyfotili u vánočního stromku, chtěli sme cinknout na zvoneček, ale byl sundanej. No tak nic. „Na přání nemáme právo.” Řekl Lukin smutně ve zvoničce.
Došli sme do Cocktail baru. Byly tam palmy a tak. Koupili sme kýbl cuba libre. Mělo to hodně dlouhý brčka, a furt se lámaly. Petr pořád čekal, že za ním dorazí kamarád z práce. Furt sledoval telefon. Lukin zavolal Boxerovi. „Měl by tady být za hodinu.” Nutili mě, ať zavolám Ondrášovi, ale já sem nevolala, protože sem věděla, že kdyby mohl, zavolal by, takže mně bylo jasný, že je zasekanej někde na cestě.
Bavili sme se o prasárnách a smáli sme se. Chvílema sem se úplně svíjela smíchem. Ježiši, jak my dokážem být sprostí, to je děs... Dopili sme kýbl. „Petr kupuje další, on je teď boháč.” Oznámila sem a plynule sem přešla k tomu, jak se vezmem, když má teď ty prachy.
„Lukáši, ty to vidíš.” Kroutil hlavou.
„Co... tys to říkal.”
„No. Když Jančo, ty to umíš tak pěkně podat. Ty seš taková romantická.” Smál se.
„Už je to tady zase.” Skřípala sem zubama. Sere mě, když mně furt předhazuje, že vůbec nejsu romantická, přitom ani vůbec neví, že já třeba probrečím celý West Side Story.
„Ty o romantice nevíš vůbec nic. Máš rád akorát tak sebe."
„Počkej... jak dlouho tu sedíme?" Díval se na hodinky. „Tak hodinu asi. Za tu dobu umřelo šedesát lidí na AIDS."
„Ježiši...” Smála sem se. „Hezká reakce."
„Příde vám směšný, že za hodinu umřelo tolik lidí?” Zeptal se Lukáš. „Dyť je to děsivý."
„Mně spíš přijde děsivý, že se spoustu nových lidí narodilo.” Řekl Petr.
„Víte, kolik lidí teď šuká?” Zeptal se Lukáš.
„Asi všichni ostatní.” Řekla sem a vyndala foťák. „Pote se fotit.”
Mluvili sme o vánočním večírku, ptala sem se Lukáše, jestli pude. Řekl, že neví. Petr řekl, že naše firemní večírky sou pecka. „Pamatuješ, jak si mě minule nutila tančit ve svíčkách?"
„To bylo ale úžasný." Řekla sem. „Počkej. Počkej, budeš koukat." Smála sem se. Hodila sem nohu na sedačku a ukazovala sem na botu. „Vidíš tady tohle? To je vosk, z těch svíček. Zvláštní je, že zrovna dneska sem ty boty vyhrabala."
Pak mi začal předhazovat, že su hroznej člověk, protože sem opustila Kifa, a že se s ním stejně jednou vyspím, to on ví, byli ste přece takoví kamarádi... Se nestačím divit tady těm dedukcím, ale opakuje to furt dokola, že sem si zvykla, a já furt dokola opakuju, že je to blbost. A pak přešel k té věci s Filipem, a to bylo daleko horší, docela mně to omlátil o hlavu, a měla sem co dělat, abych se z toho vykroutila, a tak sem vstala „co je...kam deš?"... „Nevím...na hajzl..." šla sem si prohlídnout bar, no prostě sem normálně zdrhla.
Když přišel Boxer, po dlouhých debatách sme se přesunuli nakonec do Karibiku. U vchodu po nás chtěli ňáký průkaz totožnosti. Sme teda čučeli. Dala sem jim občanku, dlouho zkoumali, jestli nejsu na ňákým seznamu. Teroristů asi. Lukin se hádal, že šalinkarta je taky doklad. Peťa zjistil, že má neplatný doklady. Přesto nás pustili všechny.
Stáli sme u baru. „Peťo, sme doma!” Radovala sem se. Tak to má být. My a Karibik. A všecko je v pořádku.
„Petr mi koupil panáka, heč." Šla sem se pochlubit Lukinovi.
Lukin za mnou přišel za chvilku. „Boxer mi koupil pivo, heč!"
Hrozně sme se tomu smáli. „Ty jo, to bude noc." Chechtala sem se.
„Lukáši, jeden dotaz. Polykáš nebo pliveš?" Zeptal se Petr, a mohli sme se smíchem potrhat. Lukáš vůbec nepochopil pointu, a tak chvilku přemýšlel... „Srkám." Řekl nakonec, pokrčil ramenem a napil se piva. S Peťou sme se děsně smáli, ukazovali sme si jak asi probíhá to srkání, až sem z toho šla málem do kolen. Když sme si přisedli, rozjeli sme vesmírný teorie, z čehož nakonec vyplynulo, že duše sídlí v prdeli. Rozbryndala sem pití. Petrovi ňák nejelo, tak sem vypila to jeho, pro jistotu.
Furt mi říkal, že mi najde borca, tak sem řekla Jo, fajn, pome na to. Donutila sem ho, aby se mnou chodil kolem baru a seznamoval mě. Chvilku to byla sranda. Pak už ne. „Je to blbý.” Řekl.
„Proč? Je to sranda.”
„Protože si nemůžeš furt dělat z lidí prdel.”
„Proč? Neboj se jich. Je to jenom hra.”
„Proč sakra nejseš s tím Filipem? On taky nenávidí lidi. Můžete si spolu hrát ty psychohrátky, a určitě byste v tom byli šťastní. Já na to nejsu ten pravej.”
„To se naučíš. Tak si můžem zahrát jinou hru. Vezmem foťák a budem se ptat lidí jestli se s náma vyfotí, je to sranda.”
„Jančo! Já nebudu hrát hry s lidma.”
„No a co je ti po nich. Sou to jenom takový kusy masa, co se hýbou. Na kostře.”
„Říkal sem ti o tom, jak sem šel někam s Filipem, a on z ničeho nic přišel k borcovi, cizímu, na ulici, a začal na něho řvat, že ví, že ty mrtvoly tady zakopal on, a chtěl aby se přiznal, jinak ho zmlátí.”
„Jo, o tom vím.” Zasmála sem se.
„Tak ty seš to stejný. Víš proč vy dva se přitahujete? Protože ste blázni. Můžete chodit po městě a mlátit lidi, nebo co. Ale já nejsu takovej. Já mám lidi rád.”
„Nojo.” Vzdychla sem. Nebyla to sice vůbec pravda, ale nechtěla sem se hádat. „Koupím ti panáka.” Byl smutnej. Nevím proč. Pořád hlídal telefon. Koupila sem morgany a šli sme si sednout zpátky ke klukům. Že by se ňák extra bavili, to se taky říct nedalo.
„Chybí mi kluci z práce.” Řekl Petr. „S těma se to dá dobře rozjet. Tady s těma dvouma to moc nejde.”
„Tak to rozjeď se mnou.”
„Ty to zas rozjíždíš moc.”
V takové divné náladě sme to dotřepali asi do dvou. Šli sme tančit, a pak Peťa řekl, že de dom.
„Já sem myslela, že to táhnem do rána.”
„Dneska ne.”
Šla sem s ním k šatně. „Nebavil ses, co?”
„Abych řekl pravdu, tak ani trochu.”
„Něco se stalo? Dřív sme se spolu bavili, bylo to fajn. Vzpomeň si. Tak co je?”
„Já nevím.”
„Už seš jinde.”
„Jo... tak ňák to bude.” On mně to taky nikdy s ničím neulehčil.
Vydali mu bundu. Objala sem ho. „Uvidíme se ještě někdy vůbec?”
„Někdy v příštím životě.” Odsekl. Vrhla sem na něho zničený pohled. „Neboj. Uvidíme se zase za měsíc. To je TEN interval.” Řekl nakonec a odešel. Do práce. Spat na gauč.
Doprdele. Opřela sem se o zeď u šatny a zapálila sem si cígo. Přemýšlela sem tam nad sebou, což ale ve výsledku nepomohlo ničemu. Přišel za mnou jakejsi týpek. „Ahoj, jak to de?” Co teď mám dělat. Vrátit se, jet dom, zavolat Ondrášovi... ani nevím, co se mně chce. Né, počkat. Chtěla bych být na holčičím večírku. Chtěla bych mluvit s holkama. Kdoví, kde sou. „Kolik ti je?” Připomenul se zase borec. Sto. Možná tisíc let. A furt se motám v kruhu. Achjo. Dal mi ruku na zadek. Odstrčila sem ho, odlepila sem se od stěny a vrátila se za Lukinem a Boxerem. Tancovali na galerii, sedla sem si teda k nim na zídku, pila sem svoje Frisco, a čuměla sem.
„Neboj, Filip třeba ještě dojde...” Přišel mě utěšit Boxer.
„Cože...?” Zírala sem na něho. „Jo tak... Filip...” No tak ještě todle do toho. Hned na to sem vyskočila na pódium, protože hrálo I will survive, tak sem si to celý odzpívala a odtancovala. Dole v davu sem polila Friscem pár lidí, a pak sem si šla zase sednout na svou zídku. Asi sem si ještě koupila na baru morgana, a jela sem dom.
V noci se mně zdál divnej sen, že mně po lese honí hrozně velkej vlk a já se snažím zachránit, a vylízt na skálu, ale skála se mi boří pod nohama, vůbec nemůžu najít žádný pevný kámen, a vlk čeká, až to vzdám. Snář na to pravil, že se cítím nesvobodná a utlačovaná. No sakra.

Zašla sem aspoň do knihovny. Zaplatit pokuty a pučit si nový knížky. S knížkou Kdo chytá v žitě sem pak strávila noc, ani sem nešla spat. Protože sem četla o Chapmanovi, o tom, co zabil Lennona, a on říkal, že ta knížka ho inspirovala k tomu, aby byl vrah, protože je o člověku, co nenávidí celej svět. A tak sem si ji musela přečíst, a furt sem tam hledala tu nenávist ke světu, ale vůbec žádná tam není. Nic milejšího sem opravdu dlouho nečetla. Chapman musel být fakt máklej. Chtěla sem si taky pučit něco od Kerouaca a Burroughse, ale zjistila sem, že už mám všecko přečtený. Cítila sem v té knihovně takovou křivdu a zlobu, jakože proč toho nenapsali sakra víc? Měli na to celej život.
Spala sem celej další den, protože sem měla dovolenou. A když sem se vyspala, začla sem se chystat na vánoční večírek. Měla sem největší dilema, jestli si vzít boty na podpatku, nebo bez. Je strašný tohle řešit. Protože podpatky sou prostě podpatky, su dáma, né?, a vánoční večírek bez podpatků, no to teda nevím, jak si mám představit. Je to velká událost. Něco jako předávání Oskarů, nebo tak něco. Jenomže sem měla v plánu být venku celou noc. Protože mně volal Ondráš, že na večírek nejde, což bylo logický, když už tam nepracuje, ale že mě chce vidět, a až to tam skončí, ať se ozvu, že bude někde ve městě a někam zajdem. Gut. Jenomže běhat celou noc na podpatkách, to není to pravý. Lámala sem si s tím hlavu, a pak sem se rozhodla, že podpatky neberu, a vzala sem si teda ty druhý, politý voskem boty, jenomže mi u nich prasknul zip, a tak bylo vyřešeno. Z toho plyne ponaučení, že kdo moc vymejšlí, hovno vymyslí.

Zašla sem k našim odvíst Aničku. K mýmu velkýmu štěstí tam byl brácha, kterej zrovna dělal lososa. Paráda. Hodil mě pak do Bažin, takže sem byla u Verunky načas. Posadila mě do kuchyně. Takovej velkej byt. Bydlí tam všichni dohromady. Evka si v koupelně žehlila vlasy. Verča se držela za hlavu, běhala sem a tam a vyšilovala, že nestíhá. Mladej žehlil tričko. Kif si za mnou sedl ke stolu a vypili sme si čaj s rumem. Chtěla sem se ho zeptat na spoustu věcí. Protože mě opustil kvůli tomu, že nevnímám lidi, a že „všechno vím nejlíp”. Což je mi nebezpečně povědomý. Nakonec sem se ale nezeptala na nic. Protože ho bolel zub. A nebo proto, že su srab. Myslela sem na to, že zatímco já si řeším svoje hloupý melodramata, mamka s taťkou taky sedí někde v kuchyni, a přemýšlí, jak moc je taťkova rakovina rakovinná. Připadalo mi, že musím něco užitečnýho udělat, ale nevěděla sem co.
„Nalej mi ještě...” Přisunula sem Kifovi hrníček s čajem. Dolil mi rum. Něčemu sme se zasmáli. Zeptal se, jak se mám. Ale já to nevím.
Verča nás pak ostříhala. Pak šel umýt hrnky, a přišla Kačka s Lůcou. To bylo bezva. Seděly sme u stolu, pozorovaly ten šrumec, malovaly sme se a smály se Verči, která nevěděla, jaký si vzít boty, a Evce, která nevěděla, jakou si vzít vestičku. Pak přišla Milá, tu teda moc nemusím, ona vůbec nemusí mě, takže sme se ani nepozdravily, no ale aspoň mě nevyhodila.
Na večírek sme dorazili včas, abysme vyjedli švédský stoly. Bylo tam úplně všechno. Naložila sem si jednohubky, sýrový roládky a řízečky. Pak sem šla ještě vykrást stůl s minizákuskama. Verča do mě hučela: „Dělej, vem si toho co nejvíc, a dělej, že je to pro holky.” Sama si nabrala kopu, až jí to padalo z talíře. Do teplýho bufetu šla ještě třikrát, pro chlebíčky dvakrát. Snažili sme se vypít co nejvíc vína, když bylo zadara, ale paradoxně sem se z toho nemohla opít. Jedinej, kdo byl totálně na káry, byl Šváb. Za chvilku nám začal padat pod stůl. Měl zajímavý hlášky, u kterých se děsně smál, jako „Su prase, ty vole, brkám lososa, bez prdele.”
„Šváb brká lososa bez prdele.” Oznámila sem holkám, zasmály sme se, a podnikly sme trestnou výpravu na bar, kde sme se snažily zřídit z panáků. Nikdo z nás se nemohl opít. Bylo to jako prokletí. Zalezly sme teda na hajzl, kde sme udělaly válečnou poradu.
„Je to děs, sme furt střízlivý.” Stěžovala sem si. „Takle ten vánoční večírek nevytrhnem.”
„To máš z toho, že ses najedla.” Řekla Lůca.
„Vole, taková kravina. Už nikdy nebudu jest.” Řekla Verča, a snažila se zatáhnout nabobtnalý břicho. Kdyby to byl film od Tarantina, teď by někdo vytáhl ganžu, perník nebo koks. Jenomže to žádnej film nebyl, a tak sme se rozhodly pro další výpravu k baru.
„Čtyrykrát morgana!” Rozkázala Kačka, a když se drala pryč od baru, hodila do kabelky několik vidliček. Přitočil se ke mně Šváb, totálně na plech, a snažil se mě zeptat, jakej je doopravdy můj život. Následně se pokusil dostat se dolů do katakomb, a schody málem sjel po prdeli. Přišel Taťka, oči jak škvírky, taky dobře ve formě „Jéééé jáááá...se z tebeóu fotit nebudu, nejz-su na to eště dost ožralej, ty woe...” Všichni byli na sračky, a já sem jim to záviděla. Šla sem pro další panáky. A vína. Nic. Zkusila sem opačný efekt, a dala sem si matonku. Nic. Ondráš mi psal esemesku, ale nemohla sem odpovědět, protože sem neměla signál. Vylezla sem teda ze sklepení nahoru, abych napsala, jenomže venku stálo moc lidí, kteří vyšli ven kouřit, repráky z klubu hrály i na ulici, zpívalo se tam a tančilo, a tak sem na ňákou esemesku zapomněla a s cigárem a vínem v ruce sem odzpívala I love you like a love song, baby. Jára křičel, že to muselo být slyšet až na druhej konec Brna „Chudáci lidi, se tady vůbec nevyspíííí, héééj!” Pak vyběhl ven velkej houf lidí s Harákem v čele „Ty vole, chacháá, slyšíte to? Hraje Mašinka, a tam dole-”
„Dělají hada!” Vybafli sme společně s Járou. Houf utečenců se smál. „To se nedá!” Načež se tam utvořilo schopný utečenecký tábořiště. Kdo nekouřil, aspoň řval smíchem. Verču odlovila Psycholožka, která vůbec nepila, aby bylo vidět, jak je nad věcí, měla jenom kafe, a hustila do Veruny něco o zdravotním prospěchu lososů na lidský organismus. Se mnou se bohudíky nebaví, protože ví, že já jí to nedovolím. Ke mně přišla Iva od Dobíječů, a říkala, že mě žere, že je fajn, že umím nosit ty „nestandartní outfity" tomu říkala, jakože lidi na to nemaj odvahu, ale já jo. Měla sem velkou černou kytku na hlavě, punčocháče s mašličkama, sukni a ty vysoký boty. Prej outfit. A to sem si ještě chtěla vzít kožich. „Je to takový zvláštní, když na to lidi maj odvahu." Řekla.
„Já su Lady Gaga." Řekla sem a zašlápla vajgl.
„Jo, vona je Lady Gaga!" Osvětlila jí Verča, která se mezitím vysvobodila z lososí konverzace. Vzala mě za ruku a táhla mě pryč. Na schodech se zastavila. „Já ti něco řeknu, Gago.” Roztáhla ruce. „Já vím, že to hodně lidí nechápe, ale já su Batman. Vidíš tady ty křídla?” Opravdu měla šaty ušitý tak, že když roztáhla ruce, dělalo to netopýří křídla. Silný kulturní zážitek.

Když sme se vrátili dolů, šli sme tančit. Taťka přivedl Lucce manažery, aby jí zatančili k svátku. Šváb byl největší borec celýho večera. Ty taneční kreace! Musela sem se smát, skoro sem se bála, že dostanu z toho smíchu křeč žvýkacího svalu a umřu. Na Hollaback Girl už jenom povlával vzduchem, ale stejně, bomba. Pak odešel dom, a já se vsadím, že usnul někde na nádru na lavce. Ovládly sme parket s Verunou a s Lůcou. Kača nás pozorovala, smála se a upíjela panáky. Pak zahráli Californication, a já sem z toho dostala depresi, a v jednu sem jela dom.

Druhej den mi psal Ondráš, jakože proč sem se neozvala. No kruci. Když sem se vrátila do práce, musela sem brat telefony, kde se mnou lidi sdíleli vánoce. Protože si každej myslí asi, že mě ty jejich vánoce zajímají. Je to celý hloupý až po strop. Jednou někdo řekl, že se bude slavit Ježíš, a všichni slaví, i když vůbec nejsou věřící, a o Ježíše jim vůbec nejde, že jo, a pak někdo řekl, že na tu oslavu si všichni dom natahnou stromky, na který pověsí třpytivý koule, tak to taky všichni udělají, a taky někdo vymyslel, že lidi budou nejšťastnější, když sní na večeři kapra, a že čím víc budou mít druhů cukroví, tím sou lepší lidi. A lepší lidi, aby byli nejlepší, tak nakoupí hromadu nepotřebných pičovin, který budou zase celej rok splácet. A někdo taky řekl, že se v tom ty lidi mají tvářit šťastně, a tak se to taky děje. A taky určitě někdo řekl, ať s tím veselím a nadšením ty pičové otravujou všechny lidi okolo, protože jinak ta hra nepla.
Já mám dárky pro Aničku tak akorát, protože ona má vánoce ráda. Jako můžu vánoce nesnášet jak chcu, ale ve finále stejně stojím v Tesku v hodinové frontě, abych zaplatila ty růžový baňky s medvídkama na sáňkách, protože ona z toho bude celá paf.

O víkendu sem šla do práce. V sobotu mně volala Sima, jestli dem na pivo. Za barák. Nechala sem se nachytat a dala si s ní sraz ve Sportbaru. Přišla s Honzou. Hej more já su taková kráva. Byla sem fakt nasraná. Nebyly sme spolu samy už půl roku. Dycky je u toho Honza. Ale já s ním nechcu trávit večery, fakt ne. Furt si myslím, že se něco změní, ale nezmění se nic. Lpím na starých časech, kdy sme se Simou vymetaly bary, rvaly se s lezbama, vyřvávaly u jukeboxu, rozsypávaly v rozjezdech hranolky, a válely sudy v listí. Jenomže je potřeba si přiznat, že ty časy sou v hajzlu.
Sedli si, dali si pivo a začli se bavit o mlýnku na ořechy. O pečení cukroví. O kroužkách děcek. O pračce. Jako bych tam nebyla. No né, nenechte se rušit. Říkala sem si, kdyby mě chtěl někdo potrestat, mohl by mě udělat neviditelnou a posadit mě do obyváku ňáké manželské dvojice. Abych musela poslouchat tady ty prázdný řeči. O tom, jak si jeho kolega vzal půjčky. O tom, jak jejich kočky spí ve skříni. O tom, že v autě to divně klepe a je potřeba zajet do servisu. Umírala sem hrůzou. Zoufale sem si přála, aby se mnou byl Petr, nebo Ondráš. Abysme se mohli bavit třeba o tom, jestli si černoši přivazujou péra k noze, hlavně né todle.
Pak sme se přesunuli do novýho klubu nahoře na kopci. Cestou sem donutila Simu, ať pustí něco z mobilu. Poslouchaly sme Hole, Celebrity skin, já sem zpívala. Honza se kvůli ňáké pičovině urazil, a snažil se hádat. Když sme konečně dorazili do klubu, byla tam nuda jako prase. Ti dva si povídali, se mnou si nepovídal nikdo, tak sem se opřela o bar a sledovala sem na obrazovce klipy jackass, a málem sem se z toho poblila. Fakt. Třeba jako zabalili tlusťocha do igelitu a nechali ho běhat na pásu. Jak se potil, tak to odchytávali do kelímku, a pak to vypili. Běželo tam pásmo takových klipů, chvílama sem nevěděla, jestli se mám smát, nebo blít. Popíjela sem tam svou tullamorku a přemýšlela, jestli to vůbec chci vidět. Přemýšlela sem dvě hodiny a viděla sem všecko. Byly to ty nejhnusnější věci, co sem vůbec v životě viděla. Když to pásmo skončilo, hodila sem prázdnou sklinku na stůl a řekla sem, že du. Musela sem to pak vzít pěšky přes celý sídliště, což mi trvalo skoro hodinu. V zimě. V noci. Todle mě fakt nebaví.

Přeju si zoufale, ať už je jaro. Silvestra prosedím doma. Ale všem ostatním samozřejmě přeju mega oslavu, žádnou kocovinu, bezpečnou cestu domů a hlavně ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!

Po období nudně strávených víkendových večerů doma sem se rozhodla vrátit se k obvyklýmu způsobu trávení nocí. Spat je dost trapný.
Na pátek byla naplánovaná akce setkání ex-kolegů. Těšila sem se na Fiku, ale když napsala, že nemůže přijít, už mě tam nic netáhlo. Páteční večer se dal strávit kdekoli jinde. Plán byl takový, že naberu Kačku, Lucku, Verču, a pudeme rovnou na ten bowling. Stavila sem se teda večer do práce. Lucka s Verčou dělaly do desíti, takže sem si odtama odvedla akorát Kačku. Řekly sme si, že nepojedem rovnou, ale počkáme na holky u Námořníka, pak je naberem a jedem. Já už sem teda tušila, že se mně nikam nechce, protože celá akce spočívala v hraní kuželek, a setkání s lidma, se kterýma ani nevím, co bych si řekla. Jenomže sme slíbily Šprtovi, organizátorovi akce, že se tam objevíme, tak sme to jako chtěly dodržet. Daly sme s Kačkou dvě piva na baru, kecaly sme, a přišla za nama Eve, jakože ji nebaví být doma, a de to táhnout s nama. Fajn. Daly sme si panáky morgana, čímž se šance na ňákej přesun značně zmenšila. Když dorazila Lucka s Verčou, odpískaly sme to úplně. Přesunuly sme se na horní palubu ke stolu. Sedla sem si tam na stůl, opřela sem se o zeď a vyhlásila sem holčičí večírek. Šprt volal, kde jako sme, že je tam zarezervená ta bowlingová dráha. Kačka řekla, že brzo dorazíme, a už sme prakticky na cestě. Objednaly sme další panáky a další piva. Vyply sme si telefony. Namalovaly sme si pusy na růžovo. Veruna vodila na hajzl holky, aby se podívaly, jakou má celulitidu.
„Hovno má.” Řekla mi Lucka, když se zklamaně vracela ze záchoda. „Vona neví, co to celulitida je, tak mi tam ukazovala stehno.”
Pochlubila sem se, že sem si koupila kupón na prodloužení řas. Veruna řekla, že se chystá na liposukci. Váží čtyřicet kilo i s postelí.
„Nesmějte se! Myslím to vážně. Šak počkejte vy blbečci, až sbalím Mareša. A to nebude dlouho trvat, vám říkám. Koupila sem si tady za tím účelem kožich z norka, hele.”
Vytáhla modrou plyšovou bundu. „Norek volové. Norek modrý.”
Objednaly sme další panáky. Riči nám je přinesl, a když viděl, jak sme rozjetý, ani neměl snahu mě z toho stolu sundávat. „Tak jo.” Zavelela sem. „Su kapitánka tohodle stolu a vyhlašuju hru na pravdu. Common!”
Obřadně sme si namalovaly tváře perlama od Avonu. Padl taky návrh, že skočíme k Eve pro pyžama, a uděláme si v baru pyžamovou párty. Toto sme ale přesunuly na příště. Zapálila sem si cígo. „Anketa začíná. Chcou všichni hrát? Jo? Výborně. Táákže. Každá řekne, koho by z našeho oddělení ojela.”
„A co vedlejší oddělení? Co dobíjecí karty?” Smála se Eve.
„Tak jo. Jednoho od nás, a jednoho od dobíječů. Jedem. Evka začíná.”
Bylo to super. Smály sme se jak protržený. S přibývajícíma panákama se vylepšovaly otázky. Samozřejmě se to zvrhlo do totálních prasáren, což je na tom to nejbožejší. Panáky do nás padaly jak drobáky do automatu. Semlely sme všechno, a ještě o něco víc. Pak za náma nahoru přišli ňáký dva týpci. Ani nevím, jak se to semlelo, najednou seděli u našeho stolu a objednávali pití. Byli divní. Jeden takovej velkej, vazbič holohlavej, druhej taky vypadal jak kdyby právě vypadl z kriminálu. Lebkoun se furt snažil šahat na Lucku, ta se snažila uhýbat, a vrhala na mě prosebný pohledy, a já sem se snažila Lucku bránit, dycky sem na něho průběžně houkla „Héééééj!”. Kapitánka všechno vidí. Druhej byl taky pěkně dotěrnej, prostě to celý pokazili. Veru vymyslela úhybnej manévr, jakože „padáme vocaď”. Šly sme teda dolů k baru platit. Bylo nám jasný, že ta částka, která tam je za pití, se nebude nikomu líbit. „Nó, tak já lepím ty piva, a ty panáky... hej Riči já nevím, ňák to rozpočítej, nebo co.” Vytahovala sem peněženku. Jenomže Lebkoun řekl, že ať to skovám, že to platí on, celý, všechno, za všechny. Holky poslušně schovaly peněženky, a dělaly jakože nic. Mně se to nelíbilo ani trochu, dokonce sem se zmohla na odpor, jakože si to zalepíme samy. Ale pak sem si řekla, že by mě holky mohly taky pěkně nemít rády, páč cech byl dost mastnej, mávla sem rukou, a skovala peněženku. Lebkoun pak zjistil, že u sebe tolik peněz ani nemá, a začal se domlouvat s tím druhým, ať mu pučí na zalepení cechu. Dělali na sebe divný posunky, a celý to prostě bylo divný. Zatímco se tam dohadovali, my sme čučeli do stropu, hrabaly sme v kabelkách, a dělaly, že se nás ta situace netýká. Veruna se snažila sundat ze stropu ježíka. Riči na nás mrkl, ať vypadnem. Šly sme teda ven, a tam sme si řekly „holky, musíme zdrhnout”. Jenomže než sme to stihly, vyšel ven ten Druhej, a řekl, ať na ně počkáme, že tam jeho kámoš ještě musí dořešit to placení. „Jo jasně.” Řekla Eve. Jak se za ním zabouchly dveře, vzaly sme čáru. Chvilku sme běžely, pak sme se zastavily, vydýchaly, a Verunka začla hysterčit „Viděly ste, jak se domlouvali? Jak na sebe dělali ty posunky? Mrazí mě z toho eště teď.”
„Jo, hnus. Divný to bylo. Teda pošuků už sem viděla dost, ale... fuj, mám blbej pocit.” Řekla Lůca.
„Hlavně ten první, ten byl úplně... ty jo, holky...” Řekla Eve. „...já myslím, že měli něco v plánu. Chtěli nám něco udělat.”
„Hovno.” Mávla sem rukou. „Je nás pět, probůh.”
„No jo, to jo... ale neříkej, že nebyli divní.” Řekla Lůca.
„Jo, to byli.” Přiznala sem. „No, měly bysme se pohnout, nebo nás doženou. Dem na rockotéku.”
„Já myslím, že nám chtěli něco udělat. Viděli ste je u toho placení?” Řekla Eve.
„Jo, třeba nás chtěli unýst.” Řekla Verča.
Eve si zapálila cígo. „Já myslím, že nás chtěli zabít.”
Veruna zapištěla. Nikdo se nesmál. Rozhlížely sme se, jestli za nama nejdou. Ulice byla čistá, nikde nikdo. Široko daleko, nikdo. Slíbily sme si, že se budem držet u sebe, a spolu, a nikdo nikam nejde sám. Furt sme se rozhlížely, celou cestu. Pak sme došly ke klubu. Je to takovej klub uprostřed parku. Když sme chtěly jít dovnitř, řekli nám vyhazovači, že za půl hoďky se klub zavírá. No to teda paráda, zavíračka ve dvě. Pche. Vyšly sme ven, že uděláme poradu, kam dál. A tam sem potkala ty dva. Otočila sem se na Kačku. „Vypadá to, že nás sledovali. Je to v hajzlu. Chytni Verunu, ať nepiští.” Dívaly sme se s holkama na sebe, jakože toto je totálně v prdeli. Lůca se snažila vypadat normálně. Nasadila ten svůj naivní dětský výraz a řekla Prvnímu: „Jééé, my už sme myslely, že sme vás ztratily. Zrovna deme do města. Pěšky.” Vykládala si tam s nima, a my sme se s Eve odklidily bokem, abysme vymyslely co teď.
„Hele, myslím že sme v hajzlu.” Řekla Eve.
„Myslím si to taky.” Přiznala sem. „Není se odtud jak dostat. Rozjezdy nejezdí, a když pudem pěšky, to je moc nebezpečný, pudou s nama, to nemůžem... pak už jedině zavolat taxíka a jet do města. Ale je nás pět. Do hajzlu, do prdele!”
Přišla za nama Verča. „Holky, já se bojím, oni nám určitě něco udělají!”
„Ale hovno.” Vzala ji Eve kolem ramen. „Sou to jenom nadržení ožralí borci, no...takových sme už zažily, co, Jančo...”
„Milijóny. Klídek Veru, nic se neděje.” Pohladila sem Verču, ale vrhly sme na sebe s Eve bezradný pohledy. Pořád sme sledovaly Lůcu, jak dělá naivitu, a Kaču, jak hlídá Lůcu. Vrátili sme se k nim.
„Já vám tady teď zalepím vlez, všem, a deme, to je jedno že jenom na půl hodiny...” Říkal První. „Teď sem vybral z bankomatu. Mám tolik prachů, že ňáký pětikilo za vlezný pro mě nic není. Ňáký pětikilo je mně dost u prdele. Důležitý je, umět si ty prachy obstarat, víte?”
No nazdar.
„Tak to máte asi nějaký dobrý zaměstnání.” Řekla Lůca.
„Zaměstnání prej.” Zasmál se První a otočil se na Druhýho.
Veruna zapištěla a šla mi říct: „Jano on nás zabije.”
No tak a dost. Vytáhla sem telefon a dělala sem, že volám. Poodešla sem kousek dál, jakože si du vyřídit hovor, a křičela sem: „Có? Tě špatně slyším. No, teďka dem do města. Jó no, kdo je s tebou? Jé vás tam je. Tak jo, budem tam za dvacet minut. Můžete nám kdyžtak jít naproti. Čau.” Došla za mnou Eve. „S kým si mluvila?”
„S nikým.” Vrátila sem se k holkám. „Takže holky, musíme jít. Kluci na nás čekají na čáře. Nebo možná už nám dou naproti.”
„Tak my dem s váma. Taky se chystáme do města.” Řekl Druhej. Do prdele, do hajzlu. Kača se na mě dívala, a naznačovala mi, že normálně zdrhnem. Kroutila sem na ni nenápadně hlavou. Verča ve zmatku řekla: „Tak dem holky.” Což byla věc, kterou sme vůbec nepotřebovaly. Kupodivu to ale zabralo.
„Tak já skočím pro kámoša, počkejte tady.” Řekl Druhej, a šel pro prvního, kterej něco řešil s vyhazovačema. Jakmile se začli bavit, podívaly sme se s holkama na sebe, Lucka zavelela „teď” a utekly sme.
Zastavily sme se až na Flédě. Sranda veliká. Daly sme si piva. Pak nastala porada krizovýho štábu pro případ, že by se tam ti dva objevili. „Musíme dělat, že tady máme borce. Takže určím, kdo si jako bere koho. Evka – kapucář v červené mikině. Lůca – tamten s tou kérkou, hééj, Lucko, dobrej výběr... já... ééé... tamten kousek na baru v černým tričku, ó koukejte, holky... ten je boží. Děcká...placááák!”
Super sme se bavily. Večírek jak má být. Pak sme šly tancovat. Ukradla sem pro Kačku krýgl. Když sme vyšly ven, ve čtyry ráno, chtěla sem jít pěšky do města. Jenomže holky mě zarazily, že to není moc dobrej nápad, a počkaly se mnou na rozjezd. Připojili se tam k nám zase ňáký dva týpci. Veruna na jednoho furt pištěla: „Ty seš ale blbec. Tak si říkal teď, že řídíš šalinu, ne? Tak seš řidič šaliny nebo co kurva? Ale blbče... teď si to říkal. Tak vodvezeš nás nebo co! Ale seš blbej, mně volá za den spousta blbců, to já poznám. Tys mně dneska taky určitě volal. Kde máš tu šalinu? Já su noreček. Mám kabát z modrýho norečka. Jano, řekni mu, že mám norka, ty vole.”
Ten druhej se pak Veruny zeptal „Odkud se holky znáte?”
A Veru vypálila: „My hrajem basket.”
Borec byl nadšenej. „Vážně? Já sem totiž trenér basketu. Za co hrajete?”
Verča se nenechala zaskočit. „Za Ležáky.”

Večírek byl prostě boží. V práci sme na sebe křičely o-pa-kovat! Konečně se taky zveřejnilo datum firemního vánočního večírku. Třesem se na to celej rok, a teď to konečně přišlo. Domluvily sme se s holkama, že si předtím uděláme malovací pyžamový večírek u Evky doma, a pak tam teprv vyrazíme. Přece tam nepudem střízlivý, to by nám tak eště chybělo. Já sem se konečně objednala na prodloužení řas, abych byla boží. A pak přišla pozvánka z oddělení Dobíječů, že se pořádá cvičný večírek před vánočním večírkem. Život nemohl být lepší. Sem si myslela.

Jenomže pak přišla ta věc s Ondrášem. Ve víru dění sem ňák zapomněla na to, že mě opustí. Takže v úterý to přišlo. Vyhodili ho za ňáký šmely, což je klasika, kvůli tomu už vyletěl kdekdo. Puštík koneckonců taky. Tentokrát to ale bylo ňáký hustější. Dorazila komise. Manažeři. Právníci. Radili se, co s Ondrášem udělají. Čekal, jestli ho předvolají. Seděli sme s Ondrou u okna, já už sem měla po pracovní době, motali sme se na židlích, a čekali sme, co se stane. Šváb musel samozřejmě celou situaci hrotit, jako dycky.
„A co teď bude? Myslíš, že zavolají policajty?”
„Ale simtě...” Obrátila sem oči.
„No to se nesměj! To není sranda!” Hudroval Šváb. „Já mám takový zkušenosti, bych ti mohl vyprávět.”
„Příde kriminálka Kolín.” Usmál se Ondráš.
„Simtě Švábe, nedělej to eště horší.” Řekla sem. Jenomže Šváb to nakonec vylepšil. Vyprávěl historky s policajtama, dycky to mělo ňákou divnou zápletku, divnej konec, a ještě divnější začátky, jako „... jednou sem se omylem nachomýtl k vydírání...”
Smáli sme se, až sme z těch židlí málem spadli. Naposledy sme pomluvili lidi kolem. Tématicky sem zazpívala „dou po mně, dou, dou, dou...” a taky „Mama I´m in love with a criminal”. Komise se furt radila, a já už sem musela jít pro Aničku. Zvedla sem se, poplácala sem Ondráša po rameni, řekla sem „drž se” a „tak čau” a odkráčela sem. Dřív, než mě to rozbije.
Druhej den přišla Syslica s tím, že ji asi vyhodí taky. Anička dostala zase kašel. Já sem dostala hafo pokut, který se mi odečetly z výplaty. To nejhorší mělo ale teprve přijít.
Stála sem na poště, zrovna sem si vyzvedla papír od sociálky, kde mi oznámili, že nemám nárok na příspěvek na dítě, protože vydělávám ty milijóny, když mi volala mamka, že taťkovi ze znamínka potvrdili, že de o melanom. Řekla sem na to něco blbýho, nebo sem možná neřekla nic, a celý odpoledne sem dělala, že tady ta situace není. Došlo mi to až večer, a totálně mě to sesypalo. Brečela sem. Celou noc sem nespala. Chtěla sem jenom ležet, a brečet, celej týden, měsíc...
A pak dostala zase Anička záchvaty kašle, musela sem se teda zvetit a jít s ní k doktorce. Do toho ji rozbolely zuby. Takže objednat k zubařce. Katastrofy mě položí, a katastrofy mě zase zvednou. Takže sem zase sebrala všechny síly, zajela sem do starých kolejí, kde musím fungovat, bez ohledu na city a pocity a bez ohledu na to, že se mi nechce.

Pak přišly další těžký chvíle. Asi je to tou zimou, nic není lehký. Plánovaly sme s Aničkou, jak si pořídíme do obýváku velkou postel, abysme tam mohly vedle sebe ležet, a číst si, a nemusely se mačkat na té mojí devadesátce.
„A třeba by na té velké posteli s tebou taky mohl spát taťka. Vrátil by se, a mohl by tady dycky spát, na té posteli...”
To sakra bolí. „Pocem...” Ukázala sem jí na místo vedle sebe, v mojí úzké posteli. „Aničko, taťka se k nám už nevrátí. Nebude u nás spát, a nezáleží to na tom, jakou koupíme postel.”
„Mně je to líto.” Mnula si oči.
„Já vím.” Mluvila sem o tom, jak sou rodiny, kde sou maminky a tatínci dohromady, ale někdy... někdy to stejně není dobře. A někdy je lepší, když spolu nejsou, protože pak sou na sebe zlí, škaredí, někdy křičí..
„A to bych si pak sbalila kufřík, a šla bych od vás pryč, protože by mi tady nebylo dobře...”
„A protože sem nechtěla, aby sis chtěla balit kufřík, tatínek žije jinde. Ale miluje tě...”
„Já vím, mami. Stejně je mi smutno. Dycky když nevolá, je mi smutno.”
„My to spolu zvládnem, všechno, ne? Zvládnem to, sme silný holky. Jako vojáci.” Zasalutovala sem.
„Já vím, já sem ten největší voják, kapitán.”
Poslala sem ji spat, a šla sem do koupelny brečet. Do koupelny, kde teče voda, a není mě slyšet. Někdy mám pocit, že chci jít ven, a z té bolesti, rozplynout se v kapkách deště smíchaných se sněhem. Celý sem to posrala. Špatným výběrem partnera sem zapříčinila tady tohle. Nikdy se té viny nezbavím.

Tohle bylo dno. Ale pak to zase šlo nahoru. Dycky si vzpomenu na tu Nohavicovu křivku, je to tak typický. Takže další týden přišla zpráva, že taťka sice melanom furt má, nicméně to zřejmě není tak horký, jak sme mysleli. To mi teda odlehlo. Anička přestala mít kašel, takže hned jak to bylo jenom trochu možný, sem se vrátila do práce. Byla sem tam jeden den. Pak mi odešly hlasivky. Dorazila sem ráno do práce a zjistila sem, že nemluvím. Snažila sem se s Kifem dohodnout, jestli mi nemůže dat dovolenou na dva dny, protože pak už to bude gut, to vím, se znám, ale dovolenou mi přesunout nemohl, takže sem musela jít k doktorce, nechat si napsat neschopenku na tři dny. Který nedostanu zaplacený. Ňák se mi ty prachy vyhýbají, koukám. Spočítala sem si že z finančních sraček se dostanu nejdřív v březnu. Ale prd si z toho dělám. Prachy, no. Zůstala sem teda doma, nemluvila sem, s Aničkou sme si psaly cedule, byla to docela sranda. Vařila mi čaj, nosila mi džusy a četla mi básničky. Jak to bylo pohádko, ztratilo se kuřátko. Když mně bylo zas dobře, udělala sem jí za to chlebíčky, který vůbec nejedla, protože se najednou rozhodla, že nemá ráda vajíčka.
A pak zavolal Ondráš, že se sejdem v baru, a já sem řekla, že teda jo, Anička byla stejně u mamky, a tak sem jela do baru, kde dělá jeho teta. Byli sme tam sami tři a furt sme jenom kecali, byl to děsně fajn večer.
Zašla sem na kosmetiku, a nechala sem si konečně udělat ty prodloužený řasy. Měla sem radost. Vypadám jako mrkací panenka. Je to hrozně nepřirozený, ale hrozně fajn. Připadám si svátečně. Jako když si baletka nalepí řasy předtím, než má velký premiérový večer. Takle si připadám. Svátek každý den.

Ráno přišel ke mně Taťka, zapojil si ke mně náslechový sluchátka a oznámil: „Du tě poslouchat.”
„Jó poď, bude sranda.” Řekla sem, jako vždycky.
„Sranda, jo? Sranda!” Zvýšil na mě hlas. Evidentně byl nasranej. „Tak to né, tady sranda skončila. A víš co? A víš proč? Ze mě nikdo, nikdo nebude dělat debila. Nikdo!”
„Co..?” Nechápala sem nic. Ještě nikdy sem ho nasranýho neviděla.
„Sranda, samá sranda, a já pak vypadám jako idiot. Furt mi všichni budete říkat, jak se snažíte, a lžete mi do očí.”
„Kdo jako?”
„Ty nejvíc! A to sem si myslel, že všecko pude po dobrým. Když ti chce člověk pomoct, máš akorát blbý řeči. Sem byl moc hodnej. Moc hodnej! Ti řeknu na školení, jak máš vést hovory a ty mi na to přede všema řekneš Tak ale přece se nepředřu!”
„Ale tak-”
„Nezájem. Výmluvy. Vem hovor, a jestli tam budeš mít něco blbě, nasekám ti pokuty, já už se s vama fakt srat nebudu!”
Podívali sme se na sebe s Ondrášem a protáhli sme xichty. Poučení pro příště – mlčeti zlato.

Mamka naplánovala na sobotu rodinný oběd v restauračce, protože ... buď se slavil svatý martin, což ani nevím kdo je, nebo se slavilo výročí. Nevím. Ale to je úplně šumák.
V pátek sem původně chtěla jít s Kačou k Námořníkovi, ale pak sem si teda řekla, že nejdu, abych byla na sobotu fit. S Ondrášem sme si řekli, že teda nikam nepudem v pátek, ale pudem rozhodně v sobotu. Taky sem mohla jít s Boxerem do klubu, ale Ondráš na to řekl rázné „Ne, nejde nikam, v sobotu má rodinný oběd!"
Lukin mi původně sliboval, že mě vezme na mistrovství v páce, ale pak řekl, že mě neveme, protože to není nic pro holky.
„No nic, tak si teda běžte užít chlapskou zábavu.” Trucovala sem.
„Ale tak no tááák...” Uklidňoval mě Dan, můj nový kamarád. „My tě vezmem někdy jindy, jinam... todle je dost vostrý.”
„Jo...” Řekl Lukin. „Příští pátek dem do kina, pudeš s nama, jo?”
„Jo, no tak dobře...” Odfrkla sem. „Hlavně buďte na sebe opatrní. Né že si necháte vykloubit ruce!” Sjela sem je ostrým pohledem vychovatelky z pasťáku.
„Ále simtě...” Mávl Lukáš rukou. To eště netušil, že toto mávnutí si dlouho nezopakuje.
Dan se se mnou domluvil, že za mnou večer zajede, abych mu pučila foťák, páč si to všecko musí vyfotit.
Ondráš byl zase v ráži: „Ale tak víno musíš vzít sebou. A kytku.” Řekl Danovi.
„Jo, dobře. Já se tam jenom otočím, večer.” Řekl Dan.
„Takže to bude jenom taková rychlovka. No to je dobrá zpráva, Jančo, nebude ti obsazovat pak vanu.” Mrkl na Dana „Ona nesnáší, když jí někdo zabere vanu. Kámo, do vany se necpi, to nedopadne dobře.”
„Ondrášu co to kurva....” Kroutila sem hlavou.
„Neboj. Na vanu a podobný srandy není čas. Jak sem řekl, rychlovka, a zase du.” Smál se Dan. Pak odešel.
„No Ondro...” Prskala sem. „Co to mělo jako být? Nejseš ty trochu trapnej? Jako, odteď nejseš můj kámoš, teď si mě fakt nasral!” Červená sem byla až na prdeli.
Zvedla sem se ze svýho místa a šla sem si stěžovat za Boxerem. Ukázala sem mu taky svoje kožený rukavice „Divej, skoro boxerský." Protože su frustrovaná, že Boxer má zabijácký rukavice naplněný pískem, na který se můžu podívat, ale nesmím si je oblíct, kdovíproč. Ondráš za mnou přišel za půl hodiny. „Eště se furt zlobíš? Už sme kamarádi?”
„Nevím.” Byla sem furt uražená. „Přestaň to už dělat!” Pak sem smířlivě dodala „Máš štěstí, že potřebuju odvízt pračku. Takže všechno dobrý.”

Pátek je docela kritický den, hlavně proto, že každej druhej pátek odvážím Aničku k Hugovi na víkend. Nelíbí se mi ta situace ani trochu. Jedu až na druhej konec Brna, kde ji předám, a pak su sama, s výčitkama všeho druhu, od toho že sem se jí na dva dny zbavila, až po to, že není fér, že jí nejsem schopná zařídit život, kde by měla úplnou rodinu. Dycky mi připadá, že mám zpackaný život, a ona se v tom se mnou veze. Du pak pěšky potmě kamsi... někam. Prostě chodím, je mně blbě, někdy brečím, a tak ňák dojdu dom, nebo někde chytnu autobus.
Večer sem si teda vymačkala šest grepů a usadila sem se ke komplu s tím, že strávím klidný večer u Big Bang Theory. Kupodivu se mně to i povedlo.
Sobotní oběd bezva, velká sranda, snědla sem čtvrtku husy, sádlo, chleba, zelí, knedlík, vypila sem víno, pivo a kafe a odebrala sem se domů.
Napsala sem Puštíkovi, že sem si na něho u toho oběda vzpomněla, a Puštík mi napsal, že Lukin má zlomenou ruku, protože páka. Nejdřív sem se smála, ale pak sem zjistila, že Lukin leží v nemocnici po operaci, má v ruce šrouby, a smích mě přešel. Domluvila sem se s Danem, že se za Lukinem stavíme do nemocnice. Napekla sem perník a sebrala sem svou sbírku Maximů. Jenomže když sem Lukášovi v pondělí volala, řekl že za ním přídou taky jeho rodiče, a tak sem nešla nikam.
V úterý mě málem srazilo auto. Chybělo tak půl metru, a nebyla sem. Projel křižovatku na červenou nejmíň stovkou.
Ve středu sem teda zase seděla v práci vedle Ondráša. Mluvil o sobotní akci, na které sem mimochodem taky nebyla, protože sem si vyhlásila Víkend Klidu. Už to zase hodně dlouho neudělám, byla to nuda jako prase. Ondráš teda vykládal, jaká to byla sranda, a škoda, žes nebyla, páč Hokejista hodil mařce mobil do xichtu, já sem si vyvrtl kotník, a v Karibiku někdo bouchl pepřák.
„Pan Hokejista je trochu psychouš, že...?” Přemýšlela sem o tom, jak tady ty lidi sou divní, a nehodící se, protože žijeme v době, která fandí slušnosti a morálce. A je to tak proto, že si to doba může dovolit. Ale co by bylo, kdyby doba byla jiná. Kdyby byly jiný hodnoty.
„Kdyby nastala apokalypsa...” Řekla sem Ondrášovi. „...všecko v prdeli, a šlo by o přežití. A mohl by sis k sobě vybrat jednoho člověka, se kterým bys přežil...”
„Já bych přežil sám se sebou.”
„Nééé. Musíš si vybrat jednoho člověka. Jednoho.”
„Jako borca? Hej, nech toho, to je strašně teplý.”
Vstala sem a zeptala sem se na to samý Honzy v druhé řadě. „Já si nikoho vybírat nebudu.” Řekl na to. „Já k sobě nechcu žádnýho borca.”
„Že jo?” Souhlasil Ondráš. „To je úchylný téma zase.”
„Tak vy dva, ste mrtví. Apokalypsu ste nepřežili.” Sedla sem si uraženě.
„A tak koho by sis teda vybrala ty?” Zeptal se Ondráš.
„Určitě ňákýho psychouša. To je hrozně výhodný. Někoho silnýho, startovacího. Nášlapnýho. Chápeš, kdo se nebojí zabít prase pěstí do hlavy. Prostě křáááp... Někoho, kdo nebude dlouho analyzovat, co se děje, ale vezme bejsbolku a pude vyrabovat obchod. Někoho, kdo ukradne to nejsilnější auto, pude na benzínku, a zařídí zásoby benzínu. Prostě by to měl být někdo, kdo vytáhne krochnu, když mě bude chtít sežrat zombí a bez pardónu jí ustřelí hlavu. A nebo i klidně ustřelí hlavu někomu, kdo zombí není. Když mě bude chtít sežrat.”
„Ježiš, kde se tady vzaly zombí?”
„No nebo prostě... nevím. To bylo ilustrační. Tak třeba tady poteče láva. V tom případě chci mít někoho, kdo ukradne vrtulník.”
„Jaká láva? Jak by se sem dostala? Dyť tady není ani žádná sopka.”
„Ty neumíš hrát hru na Kdyby. Ale třeba tady klidně láva může být. Zblázní se litosférický desky, pak to může prdnout kdekoliv. Tady na Svoboďáku to klidně udělá vrásnění, tektonický zlom, a pak pchch... máš tady lávy tři prdele.”
„Prý desky...” Smál se Ondráš.
„Se nesměj, když nevíš o deskách.” Kroutila sem hlavou. „Prostě já bych chtěla někoho, kdo by přežil a kdo by pomohl přežít mně, a Aničce pochopitelně. A něco ti řeknu. Pak bys s žádnou slušností a morálkou nikam nedošel."
„Však já s žádnou slušností nikam chodit nechcu."
„Psychouši by byli to nejlepší, co tě může potkat, teda pokud je máš na své straně. A slušní lidi by normálně vychcípali, protože slušní rovná se slabí. Chápeš to? Všichni přizdisráči, slušňáci, blbci a slaboši by prostě zdechli. Přežili by psychouši, násilníci a hlavně sobci. Není to sranda?”
Ondráš se zamyslel. „Jo, bylo by to takle fajn. Jenomže, při vší smůle, by tady někde přežila banda škaredých debilů, kteří by zmutovali do eště větších debilů, a založili by novou hnusnou debilní rasu."

Odpoledne přišel Boxer s nápadem, že bysme ve čtvrtek mohli jít za Lukinem, když bude to volno... „Jenomže já budu s Aničkou.” Řekla sem.
„Tak ji vemeš sebou, bude to sranda.”
„Néné, my máme jiný plány.” Boží plán byl strávit príma den v kině, a pak šontáním po obchodech, oběd, cukrárna. Anička se těšila už týden, a do toho si fakt nenechám hrábnout.
Odmítla sem teda taky, s těžkým srdcem, když mě Boxer chtěl vzít večer do Karibiku, protože si přece nezkazím príma kino den tím že mě bude bolet hlava. Žádný takový.
Ve čtvrtek sem vyrazila s Aničkou do Olympie. Povozila se na plyšovým poníkovi, prolezly sme obchody, vyzkoušely sme všechny hračky v Pompu, v drogerii sme se našplíchaly voňavkama, a pak sme zamířily do kina na Arthura. Prodavačka mi sdělila, že Arthur se ztratil někde po cestě, a nikdo neví kde ten film je. Takže sem nakonec, po marným výslechu na téma „kdy uvidíme Arthura”, koupila lístky na Žraloky na souši. Film byl hroznej. Na pohádkách mám ráda dycky tu vtipnost, obzvlášť věci od Pixaru sou boží, ale toto... tolik zadepresených ryb nikdo v životě neviděl. Ryby furt mlely o tom, jak je to na hovno život, až člověk měl sto chutí křiknout na to plátno „hej, už si to hoď a přestaň nám krast čas, popkorn sme už snědli...” Nakonec se teda banda ryb v nějaké světlé chvilce mezi záchvaty deprese a sebelitováním rozhodla, že zachrání jakýsi jikry. Anička navrhla, že z toho kina utečem. Byla sem pro. Zašly sme do káefcé, kde sem velkoryse koupila kýbl hot wings a hranolky. Anička křídla odmítla jíst, že je to pálivý a štípavý, a tak sem si to velkoryse musela sníst sama, a jako... trpěla sem. Povídaly sme o klukách, to sem se nasmála. Pak sme se šly podívat na demonstraci. Vysvětlovala sem, proč to vzniká. „... no a když sou lidi moc nespokojený, tak to chtějí ukázat, a pak se stane-”
„Že mluví, pak mávnou rukou a dou pryč.” Doplnila mě.
„Tak ňák.” Smála sem se.

Víkendu sem se bála jak čert kříže, protože sem měla jít do práce. Nedělala sem víkend ani nepamatuju, navíc večerní směnu. Hrozilo, že tam budu sama. Teda né sama, ale ty lidi, co tam sou, ňák neznám, nechci je znat. Sedím u okna, vedle mě Ondráš, a za mým místem, a za mou řadou, kde sedává jenom Verča, Ela, Lucka, Ondráš, Syslica, Šváb a Taťka, pro mě není svět. Jako sou tam samozřejmě lidi, kterých si všimnu, protože je s Ondrášem pomlouváme, protože sou... prostě proto, že sou. Ale s těma si těžko pokecám na víkendové směně, žejo. Spředli sme s Ondrášem plán, že nepude do práce v pátek, ale pude se mnou na sobotu. Tak jo. V pátek sem teda odevzdala Aničku mamce (chjo, už zase), abych si mohla odkroutit pracovní víkend. Na pátek sem byla domluvená s Ondrášem, že někam pudem. Jenomže se neozýval, tak sem zašla s Kačkou k Námořníkovi. Dala sem tři piva, probraly sme život a v jednu sem jela dom. 
Druhej den sem si řekla, že zajdu do města na oběd, a pak do práce. Ještě sem psala Ondrášovi, ať určitě dorazí, já tam sama nebudu! Už sem si na něho tak zvykla, vysedáváme vedle sebe půl roku. Takže, du si do Vaňkovky na oběd, a najednou se mně udělalo tak blbě. Ale tak! Hučelo mně v hlavě, myslela sem, že tam sebou normálně prásknu. Blbě se mně dýchalo. Všechno se motalo. Šla sem si koupit do déemka pití. Myslela sem, že když se nenapiju do pár sekund, umřu. U pokladny mařka přede mnou vytáhla slevovou kartičku a domáhala se jakýhosi losu. Pak se mně zatmělo, a když sem se jakýmsi střihem dostala do situace, kdy sem platila, byla sem vyděšená, protože sem nemohla sebrat vrácený drobáky. Prostě mi nefungovala ruka. Hustý. Tak a teď to příde, říkala sem si. Teď tady normálně umřu. Hledala sem místo, kam bych si mohla sednout, a potichu tam umřít, ale lavičky byly přeplněný, a já sem se bála lidí. Rozhodla sem se, že se musím najíst, nutně, a hned. Ale bála sem se stoupnout si do fronty, tak sem vypadla z Vaňkovky a šla sem do mekáče, kde fronta nebyla. Chtěla sem hranolky a kuřecí nugety. Hned. Bylo mně jedno, že budu jíst sračky, potřebovala sem se prostě najíst, čehokoliv. Mařka to ale nechtěla chápat. Že právě umírám. Otravovala mě otázkama, jak velký chcu hranolky, kolik kousků nugetů, sebou, nesebou, a jakou omáčku. Nechcu omáčku. A rychle! Ale omáčka je v ceně. Ale já nechcu omáčku! Ale omáčku máte k tomu zdarma, nedala se. Ježiši. No a co?
Snědla sem to teda, ještě k tomu se mně začly klepat ruky. No do prdele. Chtěla sem volat Ondrášovi, že právě umírám, ať mě odveze dom. Ale jak sem se najedla, trochu se to zlepšilo. Takže sem ještě zašla do obchodu, koupit hroznový cukr. Prošla sem se a bylo to lepší. Nakonec sem teda dorazila do práce. Sedla sem si na svoje místo, daleko od lidí. Votruba za mnou přišel „Co jééé...? Poď za nama, nebuď tam tak sama.”
„Ne, to je dobrý.” Odeskla sem. „Su tady zvyklá.”
Pak přišel Rybář, šéf, kterej se divil, proč sedím tak mimo od ostatních. Vysvětlila sem mu, že se musím soustředit na práci. Cha!
Za hodinu už mně bylo dobře, smrt odtáhla, páá bejbe, see ya later. Ondráš nepřišel a mně začlo být v té mojí kukani smutno. Nejsu zvyklá být sama, fakt ne. Takže sem občas zašla za děckama. Nechali sme si tam tmu, nikdo nerožnul. Pracovali sme ve tmě, chodili sme si povídat. Pak odešli všichni hlídací psi. A celá směna. Zůstala sem tam s Votrubou a s Vincem. Pořád sme jenom kecali. Pak mně skončila směna, a pořád sme kecali. Pak skončila Vincovi směna. Furt sme kecali. Kolem prošla Ondrášova manželka, Gazela. Chtěla sem se jí zeptat, kde je můj kamarád, ale pak sem si řekla, že už sem dneska málem umřela, a není třeba to pokoušet znova.
Smáli sme se, říkali sme si drby. Já sem u toho čmárala Boxerovi do diáře. Kočičky, kytičky, srdíčka, čtyřlístky, sluníčka. Zjistila sem, že Votruba je taky rozvedenej, a varoval mě „nejhorší je rok po rozvodu. Se jako urveš z řetězu. Ta svoboda, to je věc. Takovej neklid, víš, žes něco zameškal, za ty leta...”
„Jo, no...” Kývala sem hlavou. „A pak? Pak příde ten klid?”
„Jo, pak zjistíš, že o nic nepřicházíš, a příde ten klid. Nebo ten klid příde s někým.”
„Achjo.” Vzdychla sem. „Už ať su v klidové zóně.” Neklid, ten věčný pohon... už je to únavný, vážně jo. Tahne se to se mnou zhruba tři roky. Furt mě to někam pošťuchuje, vyhání mě to večer z domu.
„No tak než tam budeš ale, můžeš si vlastně dělat co chceš.” Řekl Vinc.
„To je na tom právě to dobrý.” Řekla sem a nacpala si do pusy pět Haribo dinosaurů.
Houpali sme se na židlích, nohy hozený na další židli, jedli sme Hariba a drbali o tom, kdo koho klátí, neboli oblíbený pracovní téma „kámen šuká cihlu”. Vincovi zvonil telefon „no... ne, nepřídu. Mám přesčas. Jo, musím tady být... nevím... až skončím. Čau.”
Uvařila sem si kafe. Probrali sme lidi z vedlejšího oddělení, jídlo, práci, vztahy, internet. Byl to príma večírek. Domů sem dojela v jedenáct.
Usnula sem hned. O půlnoci mě vzbudila esemeska. Od Ondráša. Soráč, byl sem pryč, zítra se uvidíme.
Fajn. Už sem se bála, že se nebavíme.

V pondělí sme teda zase s Ondrášem seděli vedle sebe a vymejšleli sme, co budem dělat v pátek. Házeli sme po sobě drobáky a pustili sme si k tomu hudbu z mojí empétrojky. A já sem pak řekla, že sem se rozhodla, že bude můj nejlepší kámoš. „Protože víš jak sem umírala. Tak sem si vzpomněla na tebe. Že zavolám tobě.”
„To už něco znamená.” Řekl na to. „Nebude to třeba tím, že sem jedinej, kdo má auto?”
„No tak to určitě né.” Smála sem se.
„Co Petr? Už není tvůj nejlepší kámoš?”
„Ne. On už mě nechce vidět.” Soudím tak z toho, že od té záležitosti s Filipem Puštík bojkotuje všechny akce, kde bysme se mohli potkat. „Je to už pasé. Celý je to v hajzlu, achjo, chybí mi, ale tak co naděláš.” Trhla sem ramenama. „Teď mám tebe, no...”
„Jo, dobře, super.”
Na oslavu přátelství se se mnou rozdělil o svíčkovou, a pak sme si ještě zašli pro smažák s nudlema.

V úterý sem měla volno. Celej den sem prospala a odpoledne sem šla koupit Aničce složky do školy. Vracela sem se z papírnictví, v automatu sem si koupila super sladký Coffe to go, poslouchala sem empétrojku, procházela sem se po sídlišti, a říkala sem si, jak je teď život fajn, nic dramatickýho neřeším, nikdo mně nechybí, náledí už roztálo, mám nakoupený na Vánoce, přišly mi ňáký prachy, a tak si nechám udělat umělý řasy, a taky si hned teď koupím ňákou bezva čepici. Když sem stála před obchodem, přišla mi esemeska od Ondráša. Že končí v práci a od pondělí nastupuje jinam.
Stála sem před tím blbým obchodem, kde vesele blikaly vánoční žárovky, chtělo se mi brečet a křičet. Už zase. Nikdy to neskončí. Prokletí pokračuje.

Anička zase onemocněla, takže sem dva týdny zůstala doma. Dycky si říkám, aspoň si odpočinu, bude klid, a tak, ale druhej den už na mě začnou padat stěny, prostě mě všecko sere, a mám pocit, že se tady v té samotce udusím. Ještě horší než zůstat doma ale bylo absolvovat s Ančou rentgen plic. Namířila sem si to s ní na místní kliniku, protože sem si říkala, že tam nebudou takový čekačky jak ve městě. No tak to omyl, bylo to ještě horší.
Čekání, čekání... bojím se takových situací. Nesnáším nemocný lidi, nesnáším nemocnice a kliniky, nesnáším čekání, to hlavně, nenávidím tam prostě všechno a všechny. Úplně nejhorší je, když se pacoši začnou mezi sebou bavit, a stěžujou si, jak sou na tom zle, a kde všude byli, a jak se to neřeší, a co všechno nemůžou, a ty bolesti, nóó... Do hajzlu, koho to zajímá? Takže sedím tak půl hodiny klidně, to už je ale limit největší, co zvládnu. Pak nastává peklo. Buď začnu chodit po čekárně, což lidi sere, vím to, vidím to na nich. Chodím nejdřív okolo, a pak přecházím od dveří k oknu, a čím rychlejí přecházím, a dramaticky do toho vzdychám, tím víc sebou lidi nervózně škubou. Škubáci. Nejlepší je ale vytáhnout telefon a začít psat esemesku se zapnutýma zvukama kláves. Hodně dlouhou esemesku. S hodně zapnutýma zvukama. Když sebou škubáci škubou, až to vypadá, že je v lavici několik voltů, je dobrý stoupnout si co nejvíc doprostředka, vzdychnout, zakroutit očima a říct „Jéééžiš... Nu-da!”.
Čekaly sme tam dvě hodiny, během kterých sem vyčerpala všechny funny kousky. Aničce zjistili zánět dutin. Valily sme teda pro antibiotika, a zase dom.

Podzim je nic moc, ňák to na mě všechno spadlo. Připadám si stará, připadá mi, že už na mě nic dobrýho nikde nečeká, a že su po zbytek života akorát tak odsouzená dívat se, jak se mi bude svěšovat kůže na rukách, jak budu stárnout, moje pleť bude vypadat jako vyvřelina na Islandu, začnou mě bolet klouby a pořídím si vozíček na nákupy, aby se mi nevyvrátily moje chatrný zkornatělý ramena. Všichni kolem sou mladí, mají život před sebou, jenom já mám všechno za sebou, protože dobře už bylo.
Zašla sem s Laurou na oběd. Mluvily sme o borcích, o životě a tak dál, a já sem bojovně zvedla vidličku a řekla sem: „Ale já sem se rozhodla, že všechno vezmu do svých rukou, a budou se dít změny, že budeš koukat!”
Laura zvedla obočí „No, tos teda s tím životem zatočila, už tři týdny dřepíš doma!”

Zašla sem ale se Simou a s Honzou do Tres Gallos. Je to klub, kterej nemám vůbec ráda, protože je prostě divnej. Navíc sem dělala dvojičce křena, což nebylo moc gut, a už vůbec nebylo gut, že křena dělám v poslední době ňák často. Jak sme si řekli s Puštíkem, je náš životní úděl furt někde křenit. Sedli sme si teda na bar. Sima mi oznámila, že si pořídili dvě nový kočky, a Honza začal mluvit o tom, jak sou boží. Zírala sem na barmanku a snažila sem se co nejdřív opít.
„... a představ si, že oni když chcou spat, tak si nám lehnou za hlavu...” Vyprávěl Honza nadšeně.
„Hele, divejte na toho borca!” Mávla sem směrem k parketu. „Tančí shuffle! Shuffle!”
Nikdo se ani nepodíval. „Sou tak čistotný.” Řekla Sima. „Hned se naučily chodit na písek, pak si lehnou na gauč a nechají se hladit, sou to miláčci!”
Miláčci. Já když sem měla kočku, srala na koberec, chcala do vany, vyhrabávala smetí z koša, pak to všecko sežrala, a pak se mi vyblila na postel.
„Honza musel odvízt tu pračku, jak se pokazila...” Pokračovala Sima.
„Ten servis je fakt hroznej.” Kroutil hlavou „Vůbec tam tomu nerozumněli.”
Snažila sem se tvářit chápavě, že za á rozumím té rodinné idylce, za bé že se bavím, za cé že su ráda, že sem si večer někam vyrazila. Říkala sem si, kde je asi Puštík, Lukin, Boxer, Ondráš ... Kluci, kde ste?
Zamávala sem na barmanku: „Cuba libre. Rychle!”
Pak někam odešel Honza, za ňákým známým, a pak za ním odešla i Sima. Seděla sem na baru s lahváčem a přemýšlela, o tom všem... že já nikdy nebudu mít borca, se kterým se budu v klubu bavit o pračce, o kobercích, o bodových svítidlech. Příde mi to děsivý, a prostě na to nemám. Vztahy nechápu stejně jako to, proč mají lidi rádi psy, a proč sou tak odvázaní z Vánoc. Nejvíc nad těma věcma musím přemýšlet, když su se Simou a s Honzou, protože oni furt prezentují spokojený život ve dvou, a já su upřímně vyděšená. Snaží se mě přesvědčit, že je to fajn, ale né, není. Jak řekl Filip „bojíš se mít vztah, protože nikomu nevěříš, a to není dobře.” Možná to není dobře, ale možná taky jo. Napila sem se piva. Připadala sem si tam jak postava z ňákýho Tarantinovýho filmu. Osamocená žena na baru, popíjející pivo. Jakože kdyby to byl Tarantinův film, přišel by tam aspoň někdo s pistolí, rozstřílel by flašky a pak by pustil hudbu do jukeboxu.
Protože to ale žádnej príma film nebyl, přišel za mnou jakejsi nýmand. Sedl si vedle mě a spustil: „Ahoj, co tady děláš tak sama?”
Jááá, už je to tady. Věta všech vět. Hovno, tyvole, co tady asi tak dělám. Sedím, piju a čekám až mě někdo osloví s ňákou takovou originálně bystrou hláškou.
„Piju.” Řekla sem.
„Aha, a co piješ?”
„Tady to.” Zvedla sem flašku piva.
„Jak se menuješ?”
„Jana.”
„Aha.” Byl trochu v koncích. Úplně trapnej. „A nezeptáš se jak se menuju já?”
Zírala sem před sebe na flašky na baru. Přála sem si, aby tam přišel někdo s pistolí. Nebo ať to do výlohy napálí policejní auto, nebo ať se něco stane, proboha. Nuda. Takle ňák musí vypadat smrt.
„Hm... nezeptáš se. Nevadí. Tak já se menuju Michal.” Ignorace mu zřejmě nevadila, tak pokračoval „Takže o tobě už vím, že se menuješ Jana, a že ráda piješ pivo. Piješ taky něco jinýho? Panáky a tak?”
„Ne.”
„Aha. A studuješ? Nebo někde pracuješ? Hele, dobře. Tak teda, že neuhodneš, co dělám já.”
Zapálila sem si cigáro. Puštík mi zase lhal. Furt jenom lže. Nevím, proč to dělá. V žádné Praze nepracuje. Myslím si, že tam ani vůbec nepracoval. Myslím si, že se tam vůbec nikdy ani nechtěl stěhovat.
„Tak hádej, kde já dělám. Máš tři možnosti. Nebo né, počkej... máš možností kolik chceš.”
Mlel si tam borec to svoje.
V práci sem nepokročila, vůbec v ničem, vůbec nikam. Všichni ostatní co sou tam stejnou dobu jako já, už dělají vedoucí, provozáky, nebo ňáký jiný buzniče, jenom já furt sedím na lince, dva a půl roku su furt na stejným místě. Proč su sakra taková flegma...
„Děláš ajťáka.” Řekla sem borcovi a napila se piva.
„Tak to zrovna né, ještě máš ale spoustu pokusů...” Zatetelil se. „Máme spoustu času, můžeš hádat třeba celý večer." Scary.
„Hm.” Řekla sem na to. Zrovna se vrátil Honza se Simou. Smáli se mně, jak se tam tvářím nešťastně, a jak se borec snaží. Natřásal se tam jako pes, pudl, kterej ošukává potah od sedačky a může se z toho posrat blahem. Honza se ke mně naklonil, zeptal se mě, jestli nechcu něco na pití. „Dělej, že seš můj borec.” Řekla sem mu nenápadně.
„Tak hádej, není to těžký. A nebo víš co, já ti to řeknu teda. Já učím na právnické fakultě!” Zářil boreček. No tak to určitě. Su úplně blbá asi. Porodila mě cigánská matka a můj otec je její bratr. A všecko ti to žeru.
Vtom mě bouchl zezadu Honza do ramena. „Do hajzlu, netoč se ke mně zádama, ti říkám!”
No konečně. „Jéééžiš!” Podívala sem se dramaticky na borečka. „Trochu problém.”
Žduchla sem zpátky do Honzy. „Co doprdele zase děláš? Nemůžeš být normální aspoň někdy? Co tě zase sere, kurva?”
„Co se tady s ním bavíš, do prdele? Co to je? Kdo to je? Co to jako má být?” Rozhazoval rukama.
„To je můj nový kamarád. Povídáme si.” Snažila sem se vypadat vyplašeně. „Michal, že? Nó, Michal... To si ani už, do hajzlu, nemůžu s nikým povídat? Ti říkám, di do prdele!”
Sedla sem si zpátky, zničeně sem si promnula oči a řekla sem Michalovi: „Soráč, to je můj borec, on je trochu.... psycho!” Zařvala sem směrem k Honzovi.
Takže učitel na právnické fakultě se zdekoval. Vysmahl tak rychle, jako se objevil.
„Dík.” Mrkla sem na Honzu a zamávala sem na barmanku. „Dvě tullamorky.”
Oddychla sem si. Když už to vypadalo, že se ani nic dobrýho nestane, proletěla kolem mě židla. Podívala sem se vedle. Byli tam motorkáři. Jeden z nich právě držel nad hlavou barovou stoličku, rozmáchl se, a hodil ji zase vedle mě. No vida. Podívala sem se na něho a řekla sem: „Ale no tak, mohlo mě to zabít.” Borci se evidentně chtěli rvát. Žduchali do sebe. Dívala sem se na hlavního rváče, chlap jako hora. Dívala sem se vyčítavě. Přišel ke mně, cvrnkl mi do vlasů, posbíral ty židle a řekl: „Promiň, kočko. Kdybych tady chtěl zůstat, koupil bych ti pití, ale su nasranej, a tak du pryč.”
A celá rváčská parta odešla. A tak to má být.
Sima svěsila bradu „Myslela sem, že bude rvačka....” Řekla zklamaně.
Pak už večer stál za hovno. Odešli sme do Livinu. Tam to stálo za hovno eště víc. Nevím, proč furt chodím do Livinu, když sem tam nezažila ani jeden dobrej večer. Stoupla sem si na lavici a řekla sem těm dvoum: „Takže, hrajou Eminema. A teď vám odzpívám celý Without Me, sledujte.”
Nikoho to ale nezajímalo, zase něco řešili, takže sem si to tam odzpívala sama. Pak sem šla taky sama tancovat. Koneckonců, klidně sem tam mohla sama přijít, nebyla by to žádná změna. Ňákej borec mi tam šáhl na zadek. Poslala sem ho do hajzlu, a celá otrávená sem šla těm dvoum říct, že dnešní večer skončil. Naskočili sme teda k Honzovi do auta a čekali sme, až příde řidič z Drink & Drive. Když přišel, nutila sem ho zpívat Keep The Faith. Když nás odvezl dom, vyskočil a vydal se někam do noci. Konečná.

Do práce sem se vrátila po třech týdnech. Docela nářez. Seděla sem na svým místě s plakátama Rytmusa, čučela sem z okna, pila kafe, a říkala sem si, co já tady do prdele vlastně dělám? Jediná pozitivní věc byl Ondráš. Dost mi chyběl. Sice sme si každej den psali na fejsu, ale to není tak úplně ono. Takže teď sme seděli vedle sebe, já sem něco říkala do telefonu, pak sem se vypla, a kecali sme. Ondráš vykládal, jak byli s hokejistama pařit. „Byla tam ňáká mařka. Nejdřív ji chtěli kluci sbalit, ale pak se ukázalo, že je vlastně blbka. Řekla kámošovi, že je debil, on jí řekl, že je tlustoprdka, žduchl do ní a mařka se najednou válela na zemi.”
„Cha. Holky se nebijou, Ondro.” Smála sem se.
„Já sem nic neudělal.”
„Měla bych s váma zase někam vyrazit.”
„Jo, vole.” Řekl na to. Vzal si flašku coly „Takle do toho budu houkat, jako sova, abys věděla, že sova říká ano.”
Vtom vstal Šváb od počítače „Čágo, lemry, du na oběd. A zamknul sem si počítač, protože tady člověk nikdy neví!” Řekl nám triumfálně, protože minule z jeho mejlu Ondráš poslal cosi jakože „jsem zoufalej, protože sem teplej”. Vzal si peněženku, mrkl na nás, jak nás posral, a odešel.
„Takže...?” Podívala sem se na Ondráša.
„Dem na to.” Řekl Ondráš, otevřel si poštu a napsal mejl ve smyslu náš kamarád Šváb se nám právě svěřil, že potřebuje nutně sex. Holky, kluci, bere všechno. Zájemci ať posílají nabídky na mejl:....” Poslal to všem v práci a ještě na pobočku do Prahy.
Šváb doteď nic netuší, protože mu nepřišla žádná odpověď.
Fošnu vyhodili, protože chodil do práce ožralej. To už je druhej člověk, kterej od nás během půl roku vyletěl kvůli chlastu. No, pokud de o mě, žádná škoda.

Sima začla pracovat u nás, ale dělá na aktivu. Je celkově nadšená, doslova tu práci žere, a ve volným čase mě poučuje, jak jednat se zákazníkem a jak správně formulovat věty, abych dostala lidi tam kam chcu. Simě třeba vůbec nedochází, že todle já ovládám už několik let. Na aktivu sou všichni takle postižení jakousi motivací a nadšením, a já su ráda, že sou držení v izolaci dvě patra nad náma, protože co kdyby na mě ta pracovní horlivost mohla přeskočit.

V práci je to teď divný. Z naší starý party, ze starýho oddělení sme zbyli jenom já, Kačka, Verča, Lucka a Šváb. A velitel Jednotky bordelu, Taťka. A pak bohudíky Ondráš, kterej nemusí brat telefony. Ale dělá backoffice a sedí dycky vedle mě, protože máme společný ranní směny. Někdy začátkem týdne sem si taky uvědomila, že Ondráš je můj novej nejlepší kámoš. Sedíme vedle sebe, kecáme, o všem, o všech, děláme si z ostatních prdel, buzníme lidi, kreslíme prasárny po nástěnkách, pak mi skončí směna, deme na oběd. Když přídu dom, píšeme si na fejsu. Nemusím před ním ze sebe dělat lepšího člověka, sme pěkně krutý svině oba, a tak to na sebe klidně můžem vybalit. Jaká úleva! Nenávist k lidem se dá sdílet, jak sem zjistila. A je to lepší, než to v sobě dusit. 
Vedlejší produkt našeho skvělýho kamarádství je to, že v práci hovno udělám. Mám tak strašnou pracovní morálku, že čekám, kdy mě přídou rovnou vyhodit. Například po hovoru můžu dělat práci na komplu průměrně dvacet sekund, pak musím brat další. Tento týden mám práci po hovoru za den průměrně půl hodiny! Na každý prase se voda vaří, a jednou mě fakt přídou vyhodit. Je potřeba s tím počítat.
V pondělí sem přišla do práce, ještě v bundě sem skočila uvařit kafe, pak sem si sedla na místo, sundala sem si šátek, bundu, a moje skvělý kožený bezprstý rukavice. Když sem je sundávala, rozepla sem cvočky, zahleděla sem se ven, a pak sem teskně kníkla: „Stejný rukavice měl Filip, když sme se viděli poprvý. Na vánočním večírku...”
Už to bylo měsíc, od „poslední akce”. Věděla sem že mně bude chybět, ale kupodivu... měsíc se nic nedělo. Nothing. Jakože jo, občas sem si vzpomněla, protože ke mně patří. A protože hezky voní. Protože je boží. Ale nic dramatickýho.
Zato od té chvíle s rukavicema... šlo to se mnou z kopce. Co z kopce... z kopce rovnou do hajzlu. Bylo mně mizerně. Tak moc chyběl. Seděla sem v práci, nohy sem hodila na topení, čuměla sem z okna na vrány, jakože sem poslouchala někoho na lince, a přemýšlela sem o tom, proč sem zase všechno tak strašně posrala. Všecko sem to musela říct Ondrášovi. Všecko. Musela sem sdělit ten smutek, a musela sem se podělit o všechny metafory, co mě k tomu dramatu napadaly. Ondráš poslouchal. Pondělí, úterý, středa sem tam zůstala hodinu po pracovní době, abych dokončila všechny dramatický úvahy. Abych odzpívala všechny smutný bluesový songy. Abych ležela na stole, a smutně zírala na vypnutý monitor.
Ve čtvrtek Ondráš moudře pokýval hlavou a pravil: „Tak ho někde najdi, ne?”
„Aleééé... kde bych ho hledala, mám ho na facebooku.”
„Děláš si prdel???”
„Né, nedělám.”
„Dyť, ježišmarjá, celý to vypadalo, že ste se nadobro ztratili, nebo co... proboha, tak mu napiš!”
„Ne, to nemůžu.”
„Nemůžeš co...? Co?” Rozhazoval rukama. „Já se z tebe poseru, asi.” Otočil se na Švába a na Verču. „Ztracená láska se našla, má ho na fejsu. To snad není pravda....”
„Tak mu napiš.” Řekl Šváb.
„To nemůžu.” Lehla sem si zase na stůl. „Nedokážu to.”
„Co je na tom?” Zíral na mě Ondráš. „Napíšeš Ahoj.”
„Ne, to nezvládnu.”
„Se mnou si taky furt píšeš, klidně dvě hodiny... dyť na tom nic není!”
S Puštíkem si taky píšu klidně dvě hodiny o tom, jaký mají černoši péra. „To ale neznamená že napíšu Filipovi. Nejde to, sakra, a nechte mě být!”
„A on ti nenapíše?” Zeptala se bystře Verča.
„Ale dyť to určitě všechno posrala těma kecama, panebože, úplně to slyším!” Obracel Ondráš oči.
„Nechte mě být. Za pár dní to přejde, budu óká, a pak mě nic nerozhodí. Zase budu taková ta fajn vtipná holka, vaše oblíbená kamarádka...”
Ondráš mi vzal ruku, přitiskl ji na stůl... „au, do hajzlu, co děláš....” a napsal mi tam NAPIŠ MU NEBO ZAVOLEJ!

Večer sem si vydrhla ruku od fixy, a tím sem to považovala za vyřízený. V pátek sem ráno ještě skučela, ale pak to přišlo, bum prásk, a vlastně to odešlo.
„Su v pořádku.” Řekla sem Ondrášovi když sem se vrátila od automatu s tyčinkou Snickers. „Hodila sem tam dvacku, a automat mi vrátil čtyřicet pět vočí. To je znamení. Ještě dneska budu kňučet. Ještě dneska. Pak né ale už. Dneškem to končí. Díky žes mě poslouchal. A jestli to můžem jít zapít, bouchnem panákem o stůl, a bude to definitivně pryč.”
Ondráš teda zorganizoval páteční trestnou výpravu. Na to zapomínání!

V pátek sme teda seděli ve sportbaru. Pili sme škopky a kecali. Bacha na ty večery, co začínají klidně. „Dneska nejdu dom dřív jak ráno.” Řekla sem Ondrášovi. „Su doma sama, a straší tam. Sedím na posteli, maluju se, a najednou, z ničeho nic, se pomalu, pomaličku začly zavírat dveře, a nakonec se zaklaply. To nebyl průvan, kámo!”
Řekli sme si příběhy z policejních stanic, a v devět sme se vydali na nádr vyzvednout Simu a Puštíka. Puštík volal, že nepříde v devět pod hodiny, ale dorazí někdy v jedenáct, což už jasně značilo, že nedorazí vůbec. Stavili sme se ještě do mekáče, kde sme vymýšleli, jestli kopnem do truniketu před hajzlama, protože mě to fakt točí. Udělali tam z toho úpa nedobytnou pevnost, přitom sou to jenom hajzly, né Louvre. Pak sme se rozhodli, že si jako slušní lidi koupíme jídlo, abysme pak mohli jít bezplatně na záchod. Spořádaně sme si koupili hambáče a hranolky, a šli sme k hajzlům, kde sme se zase nemohli přes turniket dostat, a účtenka ze smažených sraček nám k tomu vůbec nepomohla. „Já to rozsekám.” Pištěla sem před turniketovou barikádou. Ondráš vylovil dvacet korun, s tím, že bezva noc je před nama a nenecháme si to kazit takovou sráčovinou. Když sme tam hodili teda prachy, vyplivlo to na nás lístek, že deset korun nám bude odečteno pokud si zakoupíme něco u McDonalda!
Tak to mě poser.
Se Simou sem se domlouvala, že pudem kalit, někdy v pondělí, takže sem na to samozřejmě do pátku zapomněla. Slíbila sem, že se ozvu, ale ani sem to neměla v plánu, protože mě už docela schopně sere fakt, že musí být všude s Honzou, všude, úplně všude, a já nemám potřebu trávit s Honzou večery, ani nic jinýho. Příde mně to dost otravný. Sima ale večer volala, jestli teda někam du, že se přidá. Tentokrát to vypadalo, že bude bez Honzy, tak sem řekla, že jo.
Takže když Sima dorazila, pozdě, sebrali sme se a šli sme do novýho koktejlovýho baru. Tam sme si dali kýbl Cuba libre a počkali sme až dorazí Ondrášův kámoš Hokejista. Toho už sem viděla kdysi v Karibiku. Pěknej týpek.
Dopili sme kýbl Cuba libre, a objednali sme si flašku Absolutky s redbulama.
Zopakovala sem přítomným, že to táhnem do rána, protože se bojím jít dom. Řekla sem taky to s těma dveřma.
„My když sme měli party u nás doma, tak na nás zvonila sousedka, ať zklidníme, že jí padají obrazy ze zdi. Poradili sme jí, ať si na toho poltergeista zavolá vymýtače.” Řekl Hokejista.
„Čkej, to už sem slyšela. Počkej, počkej, ty seš... jo, tys ukradl ten automat na žvýkačky!” Rozsvítilo se mi.
Ondráš se smál „Jo, to je on.”
„A co se s tím automatem vlastně stalo? Vybrali ste peníze?”
„Ne.” Řekl Ondráš. „Se ti ani nevyplatí to ňák páčit, těch pár drobáků. Ale žvýkačky byly boží.”
„Dyť sou hrozně hnusný.” Kroutila sem hlavou.
„No právě.” Řekl Hokejista. „Takže sme je vysypali na ulici. Si nikdy neviděla, ulici plnou barevných žvýkaček. Jak se kutálely dolů, bylo to tak... veselý a pěkný.”
„Škoda, že sem tam nebyla.” Litovala sem.
Celej večer probíhal v pohodě, v klídku, povídali sme si, semleli sme celej světoběh. Problém nastal někdy po půlnoci, když sme dopili, což znamenalo čas přesunu někam dál.

Sima řekla, že dem na ňákou novou diskotéku, protože tam čeká Honza, a taky motorkáři!
Kluci tam nechtěli, my sme měli v plánu přepadnout Ratejnu, a taky sme to Simě řekli. Urazila se. „Tak tohle mě na klukách sere. Všichni se tady výborně bavíme, a v momentě kdy řeknu, že chcu jít za svým klukem, tak se nikomu nechce. Nesnáším to! Nemůžete se chovat jako kamarádi?”
„A co bysme tam jako dělali?” Zeptal se Ondráš.
„Sou tam motorkáři!” Řekla Sima.
„Tak to je fakt důvod, proč bych tam chtěl jít.” Smál se Hokejista.
„Jano, sou tam ale motorkáři.” Zkoušela to na mě.
„No a...?” Trhla sem ramenama. Kdyby řekla, že dem na sraz partičky cukrářů, nadchnulo by mě to asi tak stejně. Jakože vůbec.
„Se chováte fakt hrozně.” Vyčítala. „Dyť je nám spolu dobře, tak proč bysme se prostě nepřesunuli na tu novou diskotéku?”
„Ale kluci se chcou přesouvat do Ratejny.” Řekla sem. „Je to plán na dnešní noc.”
„Jano! To mně neuděláš!” Udělala ublížený výraz. „A vy dva... vidíte? To mě sere. Najednou když du za svým klukem, tak nejsu dost dobrá.”
„Ale to není tím.” Řekl Ondráš. „Ale co bysme sakra dělali na diskotéce, kam nechcem, když ty tam budeš se svým klukem. Bude tam tvůj borec a parta motorkářů. No, nářez.... terno, wow!” Smál se.
„Se tváříte jako kamarádi, a přitom to tak vůbec není. Jak se projeví, že mám kluka, tak najednou nejste kámoši.” Vzhledem k tomu teda, že Ondráša viděla podruhý a hokejistu premiérově, připadalo mi to dost přestřelený. „Nikomu ve skutečnosti o kamarádství nejde.”
„Ale Simo...” Kroutila sem očima. „Všem de jenom o sex. Dyť na tom stojí svět, už to proboha pochop.”
„To je dobrá teorie.” Řekl Hokejista. „Pipi boduje.”
„Pipi...?” Zašklíbila sem se.
„Jo, máš ty dva culíky, vypadáš tak... jako Pipi prostě.”
„Sou blbý, ty culíky? Zrovna dneska sem se sebou bojovala, jestli to není moc infantilní.”
„Nééé právě, je to skvělý. Takový... roztomilý. Je to moc hezký.” Řekl na to.
„Děkuju.” Zatetelila sem se.
„Není pravda, že všem de jenom o sex.” Vložila se do toho Sima. „Nemáš pravdu!”
„Všechno, všechno je podřízený sexu.” Řekla sem. „Protože svět stojí na tom, že se musí zachovat druhy, v rámci evoluce. Aby toho příroda docílila, má na všechny páky. Hormony, který ovlivňují chování, pudy, zachovávaný rituály. Když pudeš do podrobností, v podstatě každá věc, i to, že tady Hokejista hraje hokej, je podřízená sexu. Jde o to, že se prostě musíme rozmnožit, aby se zachoval druh, k tomu sme od začátku naprogramovaní. Rozumíš? Sleduješ? Neexistuje nic jako opravdová láska, protože všechno, co pro tebe tvůj borec dělá, dělá jenom proto, že má s tebou sex. Je tak ovládanej chemií, která mu nařizuje určitý chování vůči tobě.”
„Tak to není!” Vyjela na mě.
„Jo? Tak spolu přestaňte dělat sex, a vůbec se k sobě ani nepřibližujte, nedotýkejte se. A uvidíme, jak dlouho bude mít zájem analyzovat tvoje myšlenky a jak dlouho ho bude zajímat, jestli máš ráda kafe s cukrem nebo bez. Uvidíme, jak dlouho se bude starat o tvou domácnost. Poď do toho, experiment! Pome, common!”
„Si se zbláznila?” Valila na mě oči.
„Pipi, ty seš úžasná. Konečně to někdo řekl naplno.” Tlemil se Hokejista. „Moc pěkný.”
„Vážně? Tak to seš první, komu se to líbí. Většinu lidí to dost vyděsí.” Přiznala sem.
„No!” Hrkla do sebe Sima vodku. „Takže tím chceš říct, že kamarádství mezi holkou a klukem není možný.”
„Tak na to mám propracovanou, rozvinutou teorii, ale myslím, že filozofie už bylo dost.” Řekla sem na to. „Měli bysme se někam přesunout.”
Nechali sme tam teda milijóny za kýble chlastu a šli sme do Ratejny. Před klubem se Sima sekla, že tam nejde, a snažila se nás přemluvit, ať dem s ní. Protože se jí to nepovedlo, kluci odešli, a já sem tam ještě chvilku zůstala stát, abysme se rozloučily. Přemlouvala mě, říkala že nejsu kámoška, a že už tam motorkářům slíbila, že přivede kámošku, a teď tam nemůže přijít sama, trapas, a „oni tam na tebe čekají, Jano!”
„Soráč. Já du za klukama.” Zašlápla sem vajgla na zemi.
„Ale já nevím, jak se tam dostanu, a kde to je!”
„Tak zavolej Honzovi, čau.” Zalepila sem vlez a vešla sem do klubu.
Bylo to tam úplný bludiště. Chvilku trvalo, než sem našla kluky. A taky sem tam našla Evu, Milou, Taťku a Kifa. Jaký překvapení. Hokejista mi koupil Frisco, a já sem se vydala na obhlídku klubu, kde sem se několikrát ztratila. Pak sem pokecala s Evou a s Taťkou, Kif mě dokonce objal, zatančila sem si s klukama... celej večer byl vklidu a fajn. Ve dvě sem se rozhodla jet domů. Když sem zjistila, že mi ujel rozjezd, volala sem Puštíkovi, jakože bych ještě někam zašla, ale byl nedostupnej, a tak sem si zapálila poslední cígo, počkala na autobus a vydala se domů, spat.
Praskla sem sebou do postele, a ňáký zavírání dveří a poltrgajsti mně byli úplně u prdele.

Ráno sem vstala v sedum, vysypala sem z kabelky hranolky, otřela sem mobil obalenej solí, a vydala sem se vyzvednout Aničku, a nakoupit věci na tvarohový koláč. Back to my reality.